HERCI 30.LET ČR-životopisy
UPRAVUJE SE
|
HERCI 30.LET ČR
|
| ZDROJ: YOUTUBE,OSOBNOSTI.CZ |
|
| Vlasta Burian se narodil v tehdy českoněmeckém Liberci v rodině krejčího. Už jako dítě se v otcově dílně seznamoval s lidmi, kteří toužili po divadle a poslouchal jejich příběhy z amatérského divadelnictví. Po přestěhování do Prahy-Žižkova pozoroval svět plný hospůdek a komiků z šantánů a kabaretů, od kterých se mnohému naučil. Vystupoval na večírcích pro kamarády, kde imitoval a improvizoval různá kabaretní čísla. Když ho jednou uviděl jeho otec, který chtěl mít ze svého syna obchodníka, svolil a Vlasta mohl jít k divadlu. Dělal několik odborných škol, včetně obchodní školy, ale vždy odsud odešel.Nebyl studijní typ.Druhou jeho zálibou byla kopaná a záhy se stal oblíbeným brankářem. Nejprve zkoušel štěstí ve velkých divadlech na Vinohradech a ve Švandově divadle, ale všude byl jen jedním z členů sboru.. Potom si ho všiml Karel Hašler a zajistil mu angažmá v kabaretu Rokoko, kde se stal miláčkem publika a seznámil se tu se svým prvním partnerem, klavíristou Daliborem Ptákem, se kterým se proslavil parodií italských oper. Jen zmínka k tomu, že všichni se museli učit texty, scénáře, jen on nemusel. Improvzoval. Proto jej také poměrná většina kolegů - herců neměla ráda. Za 1. světové války byl povolán do armády, odkud dezertoval, potuloval se po českém venkově a živil se svými výstupy. Potom se vrátil do Prahy. Roku 1925 založil vlastní divadlo, vytvořil kolem sebe skoro stálý soubor herců, a proslavil se jako král komiků, ale s řadou chyb a nedostatků. Zatímco na jevišti vystupoval jako lidový bavič, v soukromí byl ješitný, nafoukaný, dětinský, despotický a rád si potrpěl na komfort a uniformy.Základem jeho komiky byla improvizace jak na divadle, tak i v rozhlase a ve filmech. Natočil celkem 4 němé filmy (Tu ten kámen, Falešná kočička, Lásky Kačenky Strnadové a Milenky starého kriminálníka), ale teprve ve zvukovém filmu se mohl plně prosadit. Jeho filmy vycházely z her, které hrál na divadle a ve filmech vystupoval si i zazpíval, protože do každého filmu napsali autoři hudby písničku přímo Burianovi na tělo. Exceloval nejen ve filmech, napsaných přímo pro něj, ale i v klasických dílech jako byl například Revizor A. P. Čechova nebo román Ignáta Hermanna U snědeného krámu, kde uplatnil nejen komiku, ale objevil se tu i jako charakterní herec. Nejčastěji filmoval s režisérem Martinem Fričem a scénáristou Václavem Wassermannem Ve 40. letech natočil své nejlepší filmy jako např. katakomby, Baron Prášil a Přednosta stanice. Hrál dokonce v Národním divadle roli principála v Prodané nevěstě, stal se miláčkem českého publika, ale vše mělo i stinnou stránku, protože musel čelit tlaku nacistů. Roku 1945 byl zatčen pro údajnou spolupráci s Němci a mnohdy vykonstruované procesy se táhly celých 5 let. Teprve roku 1950 mohl vystoupit na pódiu kladenského divadla potom přešel do karlínského divadla. Návrat před filmovou kameru umožnil stárnoucímu a nemocnému komikovi režisér Oldřich Lipský trapnou rolí kostelníka ve filmu Slepice a kostelník. Potom natočil ještě několik snímků jako byla pohádka Byl jednou jeden král (jediný společný film V. Buriana a Jana Wericha), ale už to nebyl Burian, kterého znali fanoušci z dob jeho největší slávy. Po smrti Vlasty Buriana bylo natočeno několik střihových filmů (např. Král komiků) a byly vydány reedice desek s písničkami z jeho filmů. |
|
| Oldřich Nový byl český herec, zpěvák a režisér. Ve svých filmových rolích vytvořil typ elegantního světáka. Snad nejznámější je jeho věta z filmu Kristián: "Zavřete oči, odcházím...". Oldřich Nový se setkával s herectvím od svých dětských let. Ke hraní jej přivedl převážně otec Antonín, který jako pražský vrchní hasič zajišťoval požární hlídku ve všech tehdejších kinech a strýc Miloš Nový, jenž jej brával s sebou do Národního divadla, kde hrál. Oldřich se vyučil typografem (sazečem), ale když se později začal objevoval v kabaretu jako zpěvák operet, zařídil mu jeho strýc studium herectví u herce Národního divadla Karla Želenského. V roce 1919 začínal v operetě a činohře v Ostravě. Od roku 1920 působil v brněnském Národním divadle. Tam strávil celkem 16 let. Nejprve jako herec, pak i jako režisér. V roce 1928 uvedl jako režisér úplně nový typ představení - muzikál. V polovině 30. let přesídlil do Prahy, kde otevřel svoje Nové divadlo a začal se také častěji objevovat před filmovou kamerou. Po obsazení Československa nacisty v roce 1939 začalo těžké období jeho života. Jeho žena Alice Nováková byla Židovka. Nový jí zcela jistě zachránil život, neboť se s ním odmítl rozvést. V roce 1944 byli oba zatčeni a převezení do koncetračního tábora. Po válce se Oldřich Nový k filmu vrátil, ale po roce 1948 se objevoval pouze sporadicky. Těžištěm jeho práce se stalo divadlo, úzce spolupracoval s rozhlasem a občas také s televizí. |
|
| Adina Mandlová byla jedna z největších hvězd českého stříbrného plátna. Ačkoliv se tehdejší média často vyjadřovala o jejím hereckém talentu nevybíravě, byla během své filmové kariéry asi nejpopulárnější a nejobsazovanější herečkou. Dětství Narodila se 28. 1. 1910 v Mladé Boleslavi. Otec byl inspektor státních drah a matka dcera venkovského hospodského. Měla dva starší bratry. Zvláštní jméno dostala, protože měla předurčenou skvělou budoucnost. O její výchovu se staral výhradně otec a od čtyř let hrála na piáno. Otec ji velmi rozmazloval a všichni jí museli vykat, ale ona odpovídala tykáním. V jejích osmi letech otec zemřel, ona ztratila své dobré postavení a měla zakázáno hrát na piáno. Období puberty Po smrti otce se rodinné poměry velice zhoršily. Matka našla několik strýčků, kteří rodinu podporovali. To však nestačilo a tak rodina pořádala loupežné výpravy do zahrad a polí a projímala pokoje jejich vily studentům. V Adininých čtrnácti letech si matka našla nového přítele. V šestnácti byla Adina poslána do pařížského dívčího penzionátu, kde se naučila vařit a zdokonalila svou francouzštinu a němčinu. Po dvou letech byla vyloučena za špatné chování a začala se věnovat herectví. Pozdější život Již v 16 letech si našla milence a chodila s ním po nočních barech. Ve francouzském pensionátu si našla dalšího milence a otěhotněla, poté absolvovala potrat. Pak se stala se milenkou režiséra filmu Život je pes Huga Haase. Po roce 1939 chodila s Fredem Schneinerem-Svítilem, on ji však opustil a ona se pokusila o sebevraždu. Po uzdravení se vrhla do bezstarostného užívání, takže vznikla průpovídka "Barrová má oči mandlové a Mandlová má oči barové." Poprvé se Adina provdala za malíře Zdeňka Tůmu, který po roce spáchal sebevraždu. Podruhé byla vdaná za válečného pilota Kočvárka-Kinghta. Opět rozvod. Její poslední manžel byl módní návrhář a homosexuál Ben Pearson. Našla s ním klid a žili spolu 37 let. Poslední roky jejího života V posledních letech svého života Adina hodně cestovala. Během války byl její přítel Svítil odvezen do koncentračního tábora. Adina natočila během války jeden německý film a byla zatčena a obviněna kvůli německé příslušnosti - pro nedostatek důkazů propuštěna. Jelikož nemohla najít angažmá, odešla do Anglie (s Kočvárkem). Po smrti Bena se vrátila do vlasti a žila na zámku v Dobříši. Zemřela 16. 6. 1991 na tuberkulózu. Herecká kariéra Adina chtěla být herečkou již od dětství. První miniroličku dostala ve filmu Děvčátko, neříkej ne - pronesla jedinou větu a režisér Boháč jí nepředpovídal hereckou kariéru. Ona však prohlásila, že než on natočí další film, tak z ní bude hvězda. Její předpověď se splnila. Byla jí nabídnuta role ve filmu "Život je pes" - v tomto filmu velice vynikla a dostala mnoho dalších nabídek. Do roku 1939 si Adina zahrála ve 32 filmech převážně hlavní ženské role. Během své herecké kariéry se seznámila s mnoha slavnými lidmi např. s Karlem Čapkem, Josefem Voskovcem a Janem Werichem nebo s Karlem Poláčkem, členy bohémské společnosti zvané Tafelrunda. |
|
| Lída Baarová se narodila v rodině magistrátního úředníka Karla Babky jako Ludmila Babková. V roce 1924 začala navštěvovat reálné gymnázium po jeho absolvování přestoupila na konzervatoř, kde byla pouze rok a půl. V 17 letech ji filmaři zlákali, aby hrála ve veselohře ,, Kariéra Pavla Čamrdy ,,. Studenti konzervatoře měli zakázáno filmování a povolen byl jen kompars. Lída si zvolila pseudonym Baarová po příteli otce spisovatele J.Š.Baara. Film měl úspěch a Lída musela konzervatoř opustit. Šla z natáčení do natáčení v letech 1931 - 1941 měla na svém kontě 31celovečerních filmů. V roce 1934 si ji německá UFA vybrala do snímku ,,Barkarola,, do hlavní role. Film z ní přes noc udělal hvězdu. Opačné pohlaví vždy úplně uhranula svou krásou. Měla i nabídku z Hollywoodu, kterou odmítla a ve stáří toho velmi litovala. Jako jedinou z českých hereček ,uvádí i slavná Encyklopedia Britannica. Její krása ji byla osudnou a po 2. světové válce byla obžalována z velezrady a kolaborace ve vězení strávila 16 měsíců. Na Štědrý den 1946 byla propuštěna, když nebyla schledána vinnou a osobní vztah nespadal do doby zvýšeného ohrožení republiky. Provdala se za J. Kopeckého a v roce 1948 uprchli do Rakouska. Hrát nepřestala - Německo, Španělsko , Itálie. V roce 1966 se znovu provdala za lékaře Kurta Lundwalle a žila s ním v Salzburgu. V roce 1972 manžel zemřel a od té doby žila sama. O svém životě prohlásila:,, Byla jsem pošetilá,blbá,slávou opilá a proti své vůli jsem se vlastně nepěkně zapletla do dějin.,, Lída Baarová zemřela 27.10.2000 osamělá a plná hořkosti. Pohřbená je v Praze . |
|
| Zora Janů se narodila 9. července 1921 ve Štěchovicích jako Zora Babková. Její o sedm let starší sestra byla herečka Lída Baarová. Zora byla krásnější a talentovanější než její sestra, ale trpěla depresemi, které se s přibývajícím věkem zhoršovaly. Při studiích gymnázia se přihlásila do Voice - bandu a z kvinty odešla na pražskou konzervatoř. V patnácti letech hostovala ve Východočeském divadle a po studiích konzervatoře prošla několika divadelními společnostmi. V letech 1942 - 1945 byla členkou Pražských divadel(hrála i v Divadle Na poříčí). Divadlo bylo Zorčinou největší láskou. Ve filmu se ocitla v roce 1933 jako dvanáctiletá holčička v komedii Vladimíra Slavínského MADLA Z CIHELNY, ve které hrála i se svou sestrou Lídou. Na další filmovou dráhu se vydala po čtyřech letech v roli mladičké studenty v snímcích DĚVČATA, NEDEJTE SE! (1937), ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA, CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (oba z roku 1938) či TULÁK MACOUN (1939). První velkou roli si střihla ve filmu OHNIVÉ LÉTO (1939), kde opět hrála se svou sestrou, ale tentokrát jako rovnocená partnerka. Nejvíce filmů pak natočila v roce 1940: ČEKANKY, BARON PRÁŠIL (s Vlastou Burianem), MINULOST JANY KOSINOVÉ, PACIENTKA DR. HEGLA a PODVOD S RUBENSEM. Za války trpěla kvůli potížím své sestry, která byla známá jako milenka nacistického ministra propagandy Josefa Goebbelsa. K nešťastným láskám k ženatému Františku Kožíkovi a k herci Karlu Högerovi se ještě přidali pochybnosti o sobě samé. Nevěřila svému výbornému hereckému umění a svému krásnému vzhledu. Myslela si, že je tlustá, a držela drastické diety - několik měsíců jedla jednu okurku denně. Následkem toho jí začal otékat obličej a trpěla strašlivými bolestmi hlavy. Koncem roku 1940 proto odjela do nervového sanatoria, ale v únoru 1941 už byla opět v Praze a hrála v divadle. V tomto roce natočila komedii Z ČESKÝCH MLÝNŮ. A poté, po třech letech, si zahrála ve svém posledním třináctém filmu KLUCI NA ŘECE (1944). V září 1944 Němci zavřeli česká divadla. Blížil se konec války, na který se Zora tolik těšila, protože by pak už mohla svobodně hrát. Po válce však bylo všechno úplně jinak: Zorčina sestra Lída byla obviněna z kolaborace a celá rodina perzekuována. Na Zorku se hledělo jako na "sestru té zrádkyně Baarové" (což samozřejmě nebyla pravda). Byla propuštěna z milovaného divadla a ani kolegové jí do divadla nechtěli pustit. Samotný herec Václav Vydra jí zabránil vstoupit: "Dovnitř nesmíte! Sestra Lídy Baarové mezi české herce nepatří!" Deprese se jí začaly zhoršovat, sestra Lída byla ve vězení, maminka zemřela na mrtvici při výslesích v říjnu 1945 a tatínek přišel o nohu. Jediné východisko viděla v sebevraždě. Pokusila se vypít benzín, ale nic jí to neudělalo. Po koupeli v prvním patře rodinné vily dne 24. března 1946 vyskočila z okna, dopadla na tvrdé betonové schodiště a nepřežila... Je pohřbena se svou matkou, otcem (zemřel v roce 1965) a sestrou Lídou (zemřela až v roce 2000) v rodinném hrobě na hřbitově u strašnického krematoria v Praze. |
|
| Nataša Gollová, vlastním jménem Nataša Hodáčová byla česká herečka. V Praze na Smíchově se dne 10.července 1909 provdala Adéla Gollová za JUDr.Františka Xavera Hodáče. V roce 1910 se narodil manželům Hodáčovým syn Ivan. Nataša Gollová se narodila 27.února 1912. Dostala jméno podle hlavní hrdinky Tolstého románu Vojna a mír. Příjmení Gollová převzala od svého dědečka Jaroslava Golla uznávaného českého historika který působil na pražské univerzitě. Nataša Gollová už jako dítě hrávala divadlo s ochotníky. Soukromě vystudovala moderní scénický tanec. Do prvního filmu Kantor Ideál ji vybral Martin Frič. Roky 1933 a 1934 prožila na divadelních prknech v Olomouci. Další dva roky hrála na Slovensku. Nemocná maminka a nabídka z Městského divadla na Královských Vinohradech přivedly Natašu zpět do Prahy. Od roku 1935 hrála i na scéně v Městském komorním divadle a Městském divadle na Poříčí. Za deset let vytvořila téměř padesát divadelních rolí, které zůstávají ve stínu rolí filmových. V Paříži roku 1932 se Nataša tehdy ještě Hodačová představila veřejnosti v baletu "Vpodvečer parného dne" v roli Ptáka snů, kde se seznámila se svojí největší láskou francouzským básníkem jménem Tristan Tzara. Bylo mu 36 let a naposledy se viděli v roce 1948 v Praze. . V prvním filmu "Kantor Ideál" můžeme mluvit spíše o komparsu, její role byla jedna ze septimánek dívčího reálného gymnázia. Její první velká role byla po boku Otomara Korbeláře ve filmu "Bezdětná" režiséra Miroslava Krňanského. Po roce se do biografů dostal film "Naše jedenáctka", kde mohla poprvé ukázat svůj komediální talent. Nataša milovala černobílé kombinace, kvalitu a nápaditost kostýmů ve filmu i v osobním životě, ale slušely jí i tepláky ve filmu "Příklady táhnou" režiséra Miroslava Cikána. Několik měsíců po příchodu Němců oprášil režisér Martin Frič francouzskou divadelní hru "O Kristiánovi". Do hlavních rolí obsadil Oldřicha Nového do role Kristiána a Natašu Gollovou jako jeho manželku Mařenku Novákovou. S Oldřichem Novým hrají i v dalších filmech. V roce 1939 ve filmu "Eva tropí hlouposti" a v roce1941 ve filmu "Hotel Modrá hvězda". Rokem 1940 začíná mimořádně těžké období, které potrvá do jara 1943. V nespravedlivých režimech bývají postihováni za rodiče jejich děti. Natašin otec doktor František Xaver Hodáč patřil k nejvýznamnějším politikům Československé národní demokracie a po roce 1934 k Národnímu sjednocení. Skupina se snažila o obranu republiky proti nacistům. Dalším prohřeškem byla její údajná spolupráce s německými filmaři, kteří si Natašu přejmenovali na Adu Goll. Jediný německý film ve kterém herečka hrála se jmenoval "Vrať se ke mně zpět". Je to komedie o bezdůvodné žárlivosti, která se odehrává v exteriérech jezerní krajiny v Alpách. I když její život nevykazoval žádné skandály, její další láskou se stal Willy Sohnel. To že byla jeho milenkou přispělo k obvinění, že se stýkala s Němci. Československý občan německé národnosti původem z Ostravska se v roce 1938 stal příslušníkem říše a dostal na starost baradovské filmové ateliéry. Po válce dostal Sohnel čestné občanství za to, že pomohl za války na Barandově točit české filmy, které mu bylo po únoru 1948 odebráno. V září téhož roku odešel ilegálně z Československa. Před koncem války Nataša Gollová pracovala jako dobrovolná ošetřovatelka v terezinském ghettu. Nakazila se skvrnitým tyfem a půl roku bojovala o život. Po válce soubor Vinohradského divadla odmítl s některými kolegy spolupracovat. Mezi nimi byla i Nataša Gollová a také režisér Karel Konstantin, který získal angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. V roce 1947 přijala Nataša nabídku na angažmá v Českých Budějovicích i nabídku k sňatku. Jan Werich a Martin Frič jí v roce 1951 nabídli roli Kateřiny- ženy Sirael ve filmech "Císařův pekař a Pekařův císař". Po úspěšném uvedení prvního filmu se manželé Konstantinovi vrátili do Prahy Vrátila se ale stárnoucí žena s prvními projevy onemocnění kyčlí. Roky 1952 a 1953 hrála Nataša v Divadle Na Fidlovačce a od roku 1955 byla členkou Werichova Divadla satiry, později Divadlo ABC. V roce 1962 zemřel Karel Konstantin na náhlou srdeční příhodu. I přes velké zdravotní problémy si ještě zahrála několik filmových rolí. V roce 1974 ve filmu Zdenka Podskalského v komedii "Drahé tety a já", ztvárnila tetu Fany. Nemoc kyčlí ji omezovala i když podstoupila několik složitých operací. Její poslední byla role ve filmu režiséra Jaroslava Balíka z roku 1981 "Konečná stanice", který se odehrává v domově důchodců. Zdravotní stav herečky se zhoršoval, potýkala se s nedostatkem peněz i opravdových přátel. Zbytek života prožila v domově důchodců pod stálou lékařskou péčí. Zemřela ve spánku 29.října 1988. Je pohřbena na Vyšehradském hřbitově ve společnosti svých nejbližších. |
|
HANA VÍTOVÁ |
| Hana Vítová (Jana Lašková) se narodila 24.ledna 1914 v Praze do hudební rodiny.Tatínek Hanuš Lašek byl solistou opery Národního divadla a operní pěvkyní byla i maminka Hana.Očekávalo se,že dcera,kterou odmalička vedli k hudbě,půjde v jejich šlépějích.Ale člověk míní a život mění.Jana sice zdědila hudební talent,ale pěvkyní být nechtěla. Přála si stát se učitelkou.Nakonec však přece jen složila zkoušky na konzervatoř.Zvěst o krásné,talentované a nadherně zpívajicí dívce brzy dolehla až k uším Voskovce a Wericha,kteří okamžitě zatoužili mít tento skvost ve své divadelní sbírce.V roce 1930 se tedy stala členkou Osvobozeného divadla.V té době začala používat pseudonym Hana Vítová,který jí V+W vymysleli.Díky spolupráci s legendární dvojicí se objevila na plátně ve slavném filmu Peníze nebo život,a hit Život je jen náhoda,který si ve snímku zazpívala spolu s Ljubou Hermanovou.Slavné krédo se stává typickým i pro dalši hereččiny role - většinou totiž hraje ubohé dívky z chudých rodin,které nečekaná udalost svede dohromady s bohatými muži.A přiběh končívá samozřejmě happyendem! Její první seznámení s kamerou proběhlo mnohem dříve.Byla statistkou ve filmovém zpracování písničky Já miluji jen vás a vaše oči šedé. V roce 1930 se objevila v menší roli ve filmu Děvčátko,neřikej ne! V roce 1938 nachází mladá herečka azyl v Divadle Oldřicha Nového.A její krása nenechává v klidu ani tohoto zkušeného filmového milovníka!.Při pohledu na fotografie Hany Vítové je jistě každému jasné,že neměla o nápadníky nouzi.Přestože jí muži houfně padali k nohám,patřila k ženám,které hledají lásku na celý život, a krátkodobé vztahy nebyly nic pro ni.V době působení v Osvobozeném divadle se zamilovala do Jiřího Voskovce,ale jejím prvním manželem se stal zpěvák Jára Pospíšil.Kvůli němu dokonce Osvobozené divadlo opustila a následovala ho do Olomouce.Vzrůstající popularita je brzy zavála zpátky do Prahy a tady se jejich cesty rozdělily.Rozešli se v dobrém a po zbytek života jeden o druhém mluvili jako o osudovém partnerovi,který ovlivnil jejich život. Druhým mužem v životě Hany byl novinář Bedřich Rádl.Bohužel i tento vztah skončil krachem. Manžel měl slabost pro jiné krásné ženy a tu svou brzy vyměnil za novou,neokoukanou. Pro Hanu to bylo o to bolestnější,že s dcerou Bedřiškou neměla kam jít a s bývalým mužem i jeho milenkou žili v jednom bytě.Do třetice našla Hana lásku a zázemí u zpěváka a herce R. A. Dvorského,s nímž žila až do jeho skonu.Válečná doba přinesla Vítové její největší příležitost,roli Marty Dekasové ve filmu Noční motýl.Snímek se hrál v Německu i Francii a zajistil české umělkyni popularitu mezinárodních rozměrů.Najednou se jí nabízí nové možnosti. Co se ale po válce nejméně odpouštělo byly právě válečné uspěchy.A tak Hana Vítová později hořce lituje,že pod jménem Hana Witt přijala nabídky do dvou německých filmů. Konec války znamená pro herečku i postupný konec kariery.Po roce 1945 přichází kruté období obvinují jí z kolaborace,moc nabídek k filmování se jí tak nehrne.Přestože se Vítové podaří vyvrátit obvinění z udajné kolaborace,její karieru to nezachrání.Hraje už jen v pěti filmech.V Pytlákově schovance znovu dokáže navázat na své herecké umění.Dříve nadějná herečka ztrácí pevnou půdu pod nohama.Ze zoufalství začíná učinkovat v mnoha estrádách jako zpěvačka.V 50.letech vede dokonce pivovarský kabaret U svatého Tomáše.Hana Vítová byla nejen krásná,ale také jazykově nadaná žena.Když jí ubyvalo filmovych nabídek,vydělávala si herečka knižními překlady z ruštiny,angličtiny a němčiny.Podepisovala se pod ně jménem Rádlová.Nejhorší okamžik v životě Hany Vítové byla Sebevražda dcery Bedřišky která ve svých osmnácti letech z neštastné lásky vyskočila z okna.A jejím idolem prý nebyl nikdo jiný než Jiří Suchý! O dceřině sebevraždě odmítá Vítová s kýmkoli mluvit.O několik let později následuje i smrt R. A. Dvorského.Poslední roky jejího života jsou provázeny jen další bolestí a utrpením. V roce 1970 při těžké autonehodě ochrnula na jednu nohu a prášky na bolest zapíjela alkoholem. Naposledy vystoupila Hana Vítová rok před svou smrtí v pořadu Kavárnička dříve narozených.Zazpívala tehdy svůj hit Život je jen náhoda.Rovnou z natáčení ji odvezli s náhlou nevolností do ostravské nemocnice.Kde ji patrně diagnostikovali vážnou plicní chorobu rány osudu totiž tlumila nejen množstvím alkoholu,ale také přemírou cigaret. Zemřela 3.března 1987 v přažské nemocnici. Bylo ji sedmdesát tři let. |
|
| Jana Dítětová byla česká herečka, která se narodila 7. října 1926 v Plzni. Narodila se do rodiny hospodského a už odmalička, díky péči své matky, tíhla k divadlu. V Plzni navštěvovala baletní školu a v dětských rolích vystupovala v operetách a pohádkách na prknech plzeňského divadla. V deseti letech se Janina rodina přestěhovala do Prahy. Navštěvovala pražské gymnázium Elišky Krásnohorské a od třinácti let Hereckou školu E. F. Buriana (1940 - 1941). Po násilném skončení Burianova divadla prošla soubory Městského divadla v Kladně (1941 - 1943), pražského Intimního divadla (1943 - 1944), Městských divadel pražských (Vinohradské divadlo; 1944 - 1945). Po osvobození si zahrála v novém Burianově divadle D 46 (1945 - 1946), divadle Československého filmu, Divadle státního filmu a nakonec v Realistickém divadle na Smíchově (1951 - odchod na odpočinek v roce 1989). |
|
| Ladislav Pešek, herec po meči i po přeslici, se narodil Emě a Ladislavu Pechovým 4. října 1906 v Brně. Po studiu herectví na konzervatoři byl roku 1926 angažován do Národního divadla v Brně. Tehdy přijal jako pseudonym matčino dívčí jméno. Životní osudy jeho předků jsou kusem historie českého divadla. Babička Marie Pešková, jež hrála od roku 1860 u Zöllnerovy divadelní společnosti, se za svobodna jmenovala Thámová a v rodině se tradovalo, že zakladatelem jejich herecké dynastie byl pololegendární »vlastenec z Boudy« Václav Thám. Ladislava Peška angažoval do činohry Národního divadla v Praze Karel Hugo Hilar na doporučení dramaturga Františka Götze. Jeho generačními druhy zde byli například Jiřina Štěpničková, Jiřina Šejbalová, Josef Gruss, Jan Pivec, Stanislav Neumann, či režisér Jiří Frejka. V Národním divadle působil Ladislav Pešek čtyřicet osm let a vytvořil na tři sta dvacet jevištních postav. Začínal v inscenacích Hilarových, Dostalových a Frejkových, pokračoval ve spolupráci s Jindřichem Honzlem a Alfrédem Radokem a končil s režiséry o generaci mladšími, Miroslavem Macháčkem nebo Jaromírem Pleskotem. |
|
|
| Hugo Haas byl významný český režisér, filmový a divadelní herec. Narodil se v rodině židovského obchodníka s obuví. Jeho starší bratr Pavel Haas byl hudební skladatel. Hugo Haas studoval zpěv na brněnské konzervatoři (mj. také fonetiku u Leoše Janáčka). Po absolvování získal angažmá v Národním divadle v Brně. Později působil též v Ostravě a Olomouci. V roce 1925 se stal členem souboru činohry Národního divadla v Praze, kde hrál např.v inscenacích K. H. Hilara, J. Frejky a K. Dostala (vynikající Sokrates v Nezvalových Milencích z kiosku). Za první repubkliky se proslavil hlavně svými filmovými rolemi (např. Velbloud uchem jehly, Kvočna, Jedenácté přikázání, Dům na předměstí, Poslední muž, Kde se žebrá, Život je pes, Mravnost nade vše). Řadu filmů také režíroval - nejznámější je jeho vlastní adaptace Čapkovy Bílé nemoci (v roce 1937). V roce 1939 dostal výpověď z divadla z rasových důvodů a uprchl i s rodinou přes Francii, Španělsko a Portugalsko do USA. Do roku 1942 hrál divadlo v anglickém jazyce (spolupráce a Erwinem Piscatorem a Bertoltem Brechtem, např. role Galilea), vyučoval v herecké škole Actor´s Laboratory. Hugo Haas se prosadil i v Hollywoodu nejen jako herec, ale i jako scénárista, režisér a producent. Koncem padesátých let se vrátil do Evropy. Po krátkém pobytu v Itálii se roku 1961 usadil ve Vídni, kde občas účinkoval v televizi. S výjimkou krátké návštěvy při oslavách výročí Národního divadla v roce 1963 už se do vlasti nevrátil. Zemřel ve Vídni v r. 1968 a je pochován na židovském hřbitově v Brně. |
|
| Růžena Nasková byla spíše samotářské povahy a v době,kdy se ostatní dívky teprve loučí s hračkami,přečetla již spousty knih.Chodila od jedné barokní sochy k druhé a recitovala jim verše.Vyhýbala se lidem,protože se bála ,že by se jí smáli.Odposlouchávala jejich hovory a pak utíkala do stínu košatých stromů,k šumící kašně,pod lvici,jež naslouchala ,jak recitovala verše, a nesmála se jí.Skoro ze vrat staré zahrady vkročila na prkna jeviště. V Libni hrála poprvé před dospělými lidmi divadlo,kdy s odbyla svůj křest v klášterní škole.Vinohrady,Dejvice,Smíchov,jedno malé jeviště za druhým hostilo vysokou dívku. Když jí bylo 18 let ,hledalo lublaňské divadlo naivku.Byla angažována jen na fotografii.Když tam přijela ,zhrozili se Slovinci její vysoké postavy.Dali ji hrát sentimentální milovnice,které její povaze vůbec neodpovídaly. Z Lublaně přišla rovnou do ND,kde se situace opakovala.Všichni uznávali její talent a báli se,aby ji nezískalo jiné divadlo.Když došlo k rozdílení úloh ,shledalo se ,že ji nemohou výhodně zaměstnat. Hned poprvé hrála velkou roli.Byla to Markétka ve "Faustovi". Markétku zahrála výborně. Pak ji dávali hrát salonní dámy.Trvalo to 2 roky než dostala výpověď,protože ji nemohli zaměstnat.Schmoranzovým a Kvapilovým přičiněním byla výpověď odvolána.Naskové se dostalo úloh vzteklých shakespearovských stařen,nebo velebných,majestátních žen. Vždy musela vyrovnávat vůlí a uměleckým úsilím nesouhlas mezi svým nadáním s fyzickými předpoklady.Úlohy hrála tak,jak ji kázalo umělecké svědomí,ale pod tím trpěla vnitřním nesouhlasem s jejich povahou. Teprve pradlena v " Madame Sans-Gene" ji popřála možnost ,povědět všecko,co bylo v ní zamlčeno. Sehrála mnoho postav,jež se k sobě řadí v bohatou a pestrou galerii ( Roxana v Cyranovi, Libuši v Děvínu,Julaševičovou v Morálce paní Dulské,kojnou Ftatateeou v Césarovi,Erlynovou z Vějíře lady Windermeerové,Porcii v Kupci benátském ,královnu v Hamletovi,Strouhalku v Maryši,Isabellu z Kolumba,Vancovou z Večeře o osmé atd.) Uchopuje každou postavu nejdříve citem,aby ji pak zobrazila pomocí vrozené inteligence, Úmorné pracovitosti a přemýšlivosti člověka,žijícího v ústraní uprostřed myšlenek a knih. Růžena Nasková rozdává z plátna lásku a víru v lepší život ( Příklady táhnou,Kvočna,Pod jednou střechou,Kouzelný dům,Paličova dcera) .Jsou chvíle ,kdy člověk nevěří,že i nejhorší by mohl pomýšlet na špatnost.Rozdává radost a spokojenost.Vlévá do zneklidněné duše klid a mír. Růžena Nasková se věnovala i rozhlasové činnosti, namluvila Staré pověsti české a řadu českých pohádek .... |
|
|
Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle byl český herec a spisovatel. Otec Jindřicha Plachty nechtěl o herecké dráze svého syna ani slyšet. Mladý Plachta musel jít na obchodní akademii. Měl se z něj stát účetní. Později vzpomínal na svá studia: "Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví." Během studií vystupoval Plachta potají v plzeňském divadle jako statista. A s přáteli založil ochotnický spolek Jaro. Po vystudování v roce 1919 odešel do Prahy, kde si našel se dvěma kamarády podnájem na Smíchově a pracoval na šekovém úřadu.V Praze vzniklo po válce velké množství divadélek a kabaretů. Plachta začínal v kabaretu Satyr v hostinci U Znamenáčků. Jeho první role byla pražská klepna - paní Vůněslava Acetylénová. Po zániku kabaretu se nechal zaměstnat jako nápověda v kabaretu Červená sedma. Podle pamětníků mu to však moc nešlo - napovídal příliš hlasitě a afektovaně gestikuloval. Jenže obecenstvo řvalo smíchy. Proto ho šéf kabaretu Jiří Červený na Silvestra v roce 1921 angažoval opět jako bábu Acetylénku. Uplynulo jen několik měsíců a Plachtu uviděl král českých komiků Vlasta Burian. Jeho herecký projev se mu natolik zalíbil, že mu nabídl angažma ve svém divadle. Podobně jako Jaroslav Marvan měl dělat "nahrávače". Plachta si začal získávat přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci vyřešil Plachta odchodem z divadla. O práci Plachta neměl nouzi. Okamžitě jej angažovali (v roce 1929) Jiří Voskovec s Janem Werichem. Plachta zářil ve hrách Osel a stín či Kat a blázen, ale hlavně v revue Rub a líc. Další scény na kterých hrál byly Tylovo divadlo, v letech 1938 až 1941 Kohoutovo Divadlo U Nováků a za války Nezávislé divadlo a Velká opereta (dnešní Divadlo v Dlouhé). Po válce následovalo Divadlo 5. května (dnešní Státní opera). Několikrát dostal Plachta nabídku stát se členem Národního divadla. Pro svou vrozenou skromnost a malou víru ve své nadání, ji vždy odmítl. Až v letech 1948-1949 v Národním jednu sezonu působil. Krátce působil jako umělecký vedoucí v Divadle umění lidu v Karlíně potom až do své smrti byl v Ústředním divadle československé armády (dnešním vinohradském divadle). Jako filmový herec začal působit ještě v éře němého filmu. Jeho herecké schopnosti se projevily až po nástupu zvukového filmu. První roli dostal v sedmadvaceti letech v němé verzi filmu Dobrý voják Švejk. Filmovou hvězdou se stal až začátku třicátých let, po filmech s Vlastou Burianem a také v Mužích v ofsajdu. Do konce války Plachta natočil skoro osmdesát filmů. Většina jeho rolí diváky okouzluje dadnes. Například profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše (1939). Více ve filmografii.chován na židovském hřbitově v Brně. |
|
| Věra Ferbasová komik v sukních, jak jí často říkávali, představitelka uličnic, falešných kočiček, děvčátek z venkova, nebo vdoviček spadlých z nebe. Bylo jí necelých 20 let, když přišla z Plzně do Prahy, kde se účastnila soutěže v kráse a získala titul Miss západočeské metropole. Její strýc jí obstaral místo sekretářky v divadle Vlasty Buriana, ale ten prohlásil, že je jí na sekretářku škoda, a okamžitě jí angažoval do menší role ve frašce Mušketýři z katakomb, později zfilmované. Za nedlouho se už objevila Ferbasová před filmovou kamerou, kdy nejdříve pracovala s Janem Svitákem, u kterého hrála jenom malé role, a až teprve Vladimír Slavinský z ní udělal pravou filmovou hvězdu. I když jí kritiky velice "utíraly" za různé nedostatky, nedala se odradit, a výsledkem byly kasovní úspěchy od Mravnosti nade vše, přes Uličnici až po film Panna. Ferbasové se šily role přímo na tělo a není zanedbatelné, že jejími filmovými partnery byla taková jména jako: Lamač, Borský, Haas, Nový, Schránil, Boháč, Novotný, Dohnal, se kterým hrávala nejčastěji. Jejím posledním filmem byl v roce 1942 film Zlaté dno, kde už jenom sekundovala Vlastu Burianovi, a pak se na dlouhou dobu odmlčela. Odmítla hrát v německých filmech, a tak zmizela z fimových ateliérů, aby se v nich ukázala o hodně později v rolích, při kterých mohla už jenom nostalgicky vzpomínat a její diváci s ní.Velkolepý návrat se nekonal, a v poválečném filmu hrála už jen malé role, |
|
| František Filipovský se narodil v roce 1907 v Přelouči. Jako syn skladatele hrál na několik na několik hudebních nástrojů a dokonce zpíval ve sboru. V letech 1931-1938 byl členem Osvobozeného divadla a od roku 1945 až do roku 1992 členem pražského Národního divadla, ve kterém si zahrál desítky roli, např. ve hrách Misantrop (Klitandr), Hrátky s čertem (Karborund), Oresteia (Druhý stařec), Lesní panna (Kapoun), Revisor (Ivan Kuzmič Špekin), Maryša (soudní sluha), Lucerna (Zima), Anna proletářka (Rudolf Bechyně), Don Juan (Chudák), Cyrano z Bergeracu (Dotěrný muž), Střílej oběma rukama (Jáchym), Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (Starý Mareš) atd. František Filipovský se však nejvíce proslavil v televizi a ve filmu, kde se objevoval již od 30. let, nejprve jako komik a také v rolích studentů. Později působil v rozhlase a vystupoval v estrádách. Z více než stovky filmů, ve kterých si zahrál můžeme jmenovat např. ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA (1938), CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939), CÍSAŘŮV PEKAŘ A PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951), DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956), HRÁTKY S ČERTEM (1956), ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ DRAHOUŠKU, (1970), DÍVKA NA KOŠTĚTI (1972), MAREČKU, PODEJTE MI PERO (1976). V roce 1977 si zahrál roli dědy Lišky v komedii režiséra Václava Vorlíčka COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENAT.Děti si jej mohou pamatovat např. jako krále z pohádky HONZA MÁLEM KRÁLEM (1976). Jako pan Valerián se objevil v úspěšných filmech "o básnících"rež. Dušana Kleina. František Filipovský byl nejen vynikající herec ale také jeden z nejlepších českých dabérů.Svůj hlas nejčastěji propůjčoval skvělému francouzskému herci a komikovi Louis de Funésovi a to např. ve filmech "o četnících" (ČETNÍK ZE ST. TROPEZ, ČETNÍK A MIMOZEMŠŤANÉ, ČETNÍK V NEW YORKU atd.) Ve velice slavné ruské pohádce MRAZÍK jsme jeho hlas mohli slyšet z úst Baby Jagy (Georgi Millyar).Na jeho počest se každoročně uděluje Cena Františka Filipovského za dabing. František Filipovský zemřel 26.10.1993 v Praze a jeho dcera Pavlína Filipovská je úspěšnou zpěvačkou. Vnučka Pavlína Wolfová, dcera Pavlíny Filipovské, je moderátorkou. Jeho syn se nedal na hereckou dráhu. |
|
|
Zita Kabátová byla jednou z posledních hvězd zlaté éry československého filmu 30. a 40. let. Poprvé se na stříbrném plátně objevila v roce 1936 v melodramatu Světlo jeho očí. Už následující rok natočila pět filmů a v roce 1939 dokonce deset. Za okupace se objevila ve dvou německých filmech, ale po únorovém převratu v roce 1948 se jí nedařilo. Od roku 1945 se nějaký čas živila kolorováním fotografií, pak získala angažmá v pražském Vesnickém divadle, které jezdilo po venkově. Později byla vedoucí několika pražských kin. Filmografie Zity Kabátové čítá desítky filmů, včetně slavných snímků Zlatý člověk, Přednosta stanice nebo Zlaté dno. Jejími hereckými kolegy tehdy byly hvězdy jako Vlasta Burian, Jaroslav Marvan či Oldřich Nový. Později účinkovala také ve snímcích Babí léto (2001) a Zapomenuté světlo (1996) režiséra Vladimíra Michálka nebo ve filmu Ondřeje Trojana z roku 2003 Želary, kde si poprvé před kamerou zahrála se Svatoplukem Benešem. S kolegou velké herecké generace předválečné kinematografie hráli divadlo, jezdili na zájezdy, ale na stříbrném platně se spolu do té doby nikdy nesešli. "On to byl vlastně jen jediný natáčecí den, ale musím říct, že byl ten nejzábavnější a nejpříjemnější. Byla veselá, spontánní, milá. Moc dobře se mi s ní spolupracovalo. Jsem tak moc rád, že jsem alespoň na ten jediný den s takovou hvězdou české kinematografie mohl spolupracovat," řekl ČTK režisér snímku Ondřej Trojan. Režisér Jan Hřebejk s herečkou spolupracoval při představení Nebezpečné známosti v Divadle pod Palmovkou. "Vzpomínám hlavně na její smysl pro humor a obrovský nadhled. Její život nebyl právě jednoduchý, ale její šťastná povaha a vrozený optimismus jí zřejmě pomohly řadu věcí překonat," uvedl Hřebejk. "Byla skvělá a úžasná," řekl o Zitě Kabátové režisér Vladimír Michálek, který jí nabídl role ve svých filmech Zapomenuté světlo a Babí léto. "Myslím, že jsem jí udělal velkou radost, když jsem ji v roce 1996 obsadil. Byla ráda, že si na ni ještě někdo vzpomněl. Možná i díky tomu potom dostala i další role. A pro mě bylo velkým potěšením setkání se starou dobrou dobou, kterou ztělesňovala," poznamenal Michálek. Zita Kabátová se narodila 27. dubna 1913. Zažila éru rakousko-uherské monarchie i obě světové války. Film a divadlo ji provázely od dětství. Její matka byla nadšená ochotnice v Malostranské besedě, otec, architekt a památkář Benno Kabát, psal pro divadlo hry. Přestože byla Kabátová vdaná, velkou část života prožila jen ve společnosti přátel a syna Jiřího. Její manžel Jiří Zavřel, bývalý veslařský reprezentant a výtvarník, totiž v roce 1968 emigroval. "Důležité je, aby měl člověk radost z maličkostí... malá radost je taky radost. Třeba to, že se ráno probudím a svítí slunce," prozradila před lety elegantní herecká diva svůj recept na životní elán. |
|
| Snad proto, že byl Toník velmi pohledným hochem,varoval ho otec před muži, kteří oslovují na ulicích chlapce a snaží se je oblouznit různými nabídkami, pozváním do kavárny či do kina, ti zvláště proradní nabízeli filmové role. O pár dnů později,co vyslechl otcovu varovnou přednášku, zastavil osmnácti letého studenta na Karlově náměstí v Praze postarší pán, který ho zval do filmového ateliéru v Pivovarské zahradě na Vinohradech. Pán od filmu byl překvapen, jak osloveného vyděsil. V tomto historickém okamžiku se rozhodovalo o úspěchu několika slavných filmů. Kdo by tak asi hrál Jarku Kohouta Posledním muži, van Houdena v komedii Tři vejce do skla či básníka a skladatele Františka Sojku v Hotelu Modrá hvězda? Toník slíbil, že přijde a rozšíří sbor statistů ve filmu Před maturitou.Mezi studenty statujícími ve filmu se objevil i Toníkův mladší bratr Vladimír. Ten se později taky proslavil u filmu - jako skvělý kameraman. Antonín Novotný filmoval pouhých deset roků a natočil 24 filmů.V roce 1937 pobyl Několik měsíců na stáži v Hollywoodu.Vrátil se do vlasti s kupou autogramů Slavných hvězd, s nimiž se potkával i v ,,závodních jídelnách“, zbaven všech iluzí a snů.Diváci, ale hlavně divačky v roce 1941 netušili, že filmem Modrá hvězda se loučí s obdivovaným idolem. Vystudoval na vysoké škole chemii, získal několik akademických titulů. Jeho odbornému věhlasu neublížili ani poúnoroví kádrováci, kteří ho sesadili z ředitelského místa jen proto,že ho někdo udal, že má doma krb - symbol buržoazního životního stylu.Pracoval potom v továrním provozu . |
|
| Antonie Nedošínská prošla kočovnými společnostmi a s manželem , hercem Jiřím Nedošínským , zakotvila na Smíchově. Odtud pak odešla v roce 1928 do Národního a stala se velkou charakterní herečkou , vytvářela lidové typy rozhodných, ale přitom dobrých žen a k filmu přišla v roce 1916, když se filmovalo Zlaté srdéčko. S hereckým kolegou Theodorem Pištěkem se setkala již v roce 1921 při natáčení románku Děvčata,vdávejte se !, ale teprve od němé verze Kondelíka si jie začali diváci spojovat dohromady. Důkazem její nesmírné popularity je přední strana 1. čísla časopisu Kinorevue z roku 1934. Filmová kariéra A. Nedošínské se uzavřela drobnou rolí hospodyně Máry v Čapkových povídkách r.1947. Antonie Nedošinská zemřela v Poděbradech , kam si jezdila léčit nemocné srdce. O její smrti informovaly v malých notickách jen některé noviny. |
|
| Anna Letenská, narozená 29.8.1904, rozená Svobodová dcera herečky M.Svobodové a herce a režiséra O.Svobody, sestra herečky Růženy Novákové(1899-1984). Vyrůstala v rodině jihočeských kočovných herců , proto se od malička pohybovala na jevišti. Roku 1919 odstartovala profesionální hereckou dráhu u div. společnosti Suková-Kramulová. Pak prošla kamennými divadly v Českých Budějovicích, Olomouci, Bratislavě a Kladně. Od roku 1936 působila v Praze, krátce v divadle Varieté. Po několikaletém období nezaměstnanosti, kdy účinkovala aspoň v Čs.rozhlase, byla v roce 1939 angažována do Městského divadla na Královských Vinohradech. Zde se její plnokrevné realistické herectví zaskvělo zejména v komických rolích zemitých a energických žen v domácích i světovém repertoáru. Její filmová kariéra trvala pouhých pět let, během nichž ztvárnila pětadvacet drobných i větších úloh. Hrála ve filmech: Kříž u potoka, Z českých mlýnů, Příjdu hned, Milování zakázáno, Pro kamaráda, Mořská panna, Minulost Jany Kosinové, Valentin Dobrotivý, Babička, Městečko na dlani a dalších. Za hexdrichiády byla zatčena (1942), protože její manžel ing. Vladimír Čahoun poskytl úkryt stíhané osobě. Byla deportována do Terezína a odtud do Mauthausenu, kde byla popravena zastřelením. Její tragický osud inspiroval Norberta Frýdu k napsání povídky Kat nečeká, podle které natočil František Filip stejnojmenný tv. film s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. (1971). |
|
| Čeněk Šlégl (vlastním jménem Vincenc Schlögel, * 30. září 1893 Praha; + 17. únor 1970 Praha)Český herec, režisér a scénárista. Hrál postavy aristokratů, velkoprůmyslníků či gremiálních radů, po boku herců jako Vlasta Burian, či Oldřich Nový. Č. Šlégl si rovněž vyzkoušel roli jak filmového režiséra (celkem 9 filmů), tak i divadelního (v Divadle Vlasty Buriana). Napsal také scénáře k celkem 11 celovečerním filmům (např. Paní morálka kráčí městem či Ulice zpívá). Poprvé se objevil před kamerou v roce 1919, naposledy v roce 1941 ve filmech Hotel Modrá hvězda, Provdám svou ženu a Přednosta stanice. Hlavním důvodem jeho odchodu z filmového světa byla jeho předstíraná loajalita k okupantům. Jeho dcera měla za muže Žida, což velmi znesnadnilo jeho život. Začal předstírat spolupráci s nacisty. To mělo za následek, že takřka všichni jeho dosavadní přátelé se od něho odvrátili a diváci ho dokonce několikrát vypískali na prknech Divadla Vlasty Buriana. Po válce byl odsouzen lidovým soudem za kolaboraci. Po propuštění z vězení žil jako důchodce s minimální penzí v pražských Strašnicích a přivydělával si prodejem vlastnoručně malovaných obrazů po místních hospodách. V roce 1970 tento představitel nezapomenutelných postav (ztvárnil jich okolo 80) umírá. Mezi snímky, které natočil (ztvárnil v nich většinou vedlejší úlohy) lze jmenovat filmy Na sluneční straně, U snědeného krámu, Škola základ života, Kristián, Katakomby, Noční motýl. |
|
| Anny Ondráková prožila dětství v Pule, její otec byl důstojníkem rakousko-uherské armády. Na konci první světové války se s rodiči vrátila do Čech.Toužila po divadle a filmu, ale rodiče nechtěli o její herecké kariéře ani slyšet. Proto svou první malou roli ve filmu J.S.Kolára a Přemysla Pražského Dáma s malou nožkou hrála roku 1919 tajně. Úspěch snímku ale jejího otce a matku obměkčil. Režisér Karel Lamač z Anny udělal brzy ženskou hvězdu svých filmů. Vystihl přesně její herecký typ a vytušil komediální schopnosti. Filmy měly velký úspěch hlavně v Německu. Koncem dvacátých let se v Berlíně stala spolumajitelkou filmové společnosti Ondra-Lamač -Film. Hrála v berlínských,vídeňských i londýnských divadlech. V roce 1933 se provdala za slavného boxera Maxe Schmellinga. Hrála i ve filmech režiséra Alfréda Hitchcoocka. Po druhé světové válce se natrvalo usadila v SRN , kde v padesátých letech byla poměrně populární herečkou. Pro český film měla velký význam především v němém období,kdy coby hvězda pomáhala českým snímkům uváděným v zahraničí. |
|
| Jeho otec byl truhlář a obchodník s nábytkem.Rodina se přestěhovala do Plzně,kde malý chlapec ,který zprvu užíval své první křestní jméno (později si říkal Fráňa podle básníka Šrámka) chodil do školy a získával záhy divadelní i cirkusové dojmy.(Útěk do světa s cirkusem mu překazil otec.) V době gymnázia studoval Kohout soukromě herectví u pozdějšího významného herce a režiséra Národního divadla,Jaroslava Hurta a učil se také zpěvu u tenoristy Branžovského.Neukončil studium a prošel několika kočovnými společnostmi (mj.známou Zöllnerovou),kde musel hrát kromě činohry i v operettě a procházel všestrannou divadelní praxí a školou života.Velkým zážitkem mu bylo,že hrál s hostujícím největším soudobým českým hercem,Eduardem Vojanem v Lotharově Králi Harlekýnu.(Později se podle něj psal svým druhým křestním jménem.) Roku 1909 získal angažmá v Městském divadle v Plzni u proslulého hereckého ředitele Vendelína Budila (srv.parafráze jeho zahájení sezóny v Bezouškových Nových hrdinech okamžiku - na desce se S.Sejkem,R.Deyl:Milován a nenáviděn.Herecká legenda,Praha 1941 a zvláště O.Spalová:Sága rodu Budilova.Sto let českého divadla na jevišti i v zákulisí,Praha 1978).Budil dokončil jako zkušený herecký pedagog Kohoutovu profesionální průpravu a do své kartotéky si o něm napsal prorocká slova:"herec velice nadaný a nadějný a také všestranný".Kohout působil v Plzni i za Budilova nástupce,ředitele Karla Veverky,až do roku 1913. |
|
| Růžena Šlemrová pocházela z významné rodiny, její otec byl historik Bedřich Mach; manžel patřil k zakládajícím členům filmové společnosti A-B. Již v roce 1909 se stala členkou tehdy zbrusu nového pražského Divadla na Vinohradech, kde setrvala až do roku 1948, kdy odešla do důchodu. Začínala u filmu velmi brzy už v roce 1914. Byla herečkou výrazně komického fondu a hrávala především temperamentní a brebentivé groteskní dámy z velkoměstské a aristokratické společnosti, navlečené do skvělých toilet...napsal o ní publicista H.Vogeler. Režiséři ji obvykle obsazovali do rolí výřečných, hádavých, pyšných paniček a salonních dam s přehnanou kultivovanou výslovností. ,, Dyndera on loudí...,, proslavená replika Růženy Šlemrové z veselohry Hostinec u kamenného stolu. V padesátých letech už nebylo místo pro její typ. Naposledy si zahrála v roce 1955 v Burianově komedi Muž v povětří, Je smutné vidět tuto opravdovou dámu českého filmu v zástěře, s šátkem na hlavě ... Jednalo se o velmi nadanou a komediální herečku, která se stala hvězdou českého stříbrného plátna na více jak 40 let. Tak jako mnoha jiným hvězdám stříbrného plátna z předválečných let však budovatelské prostředí znárodněného filmu paní Růženě příliš nepřálo a ve filmu se po roce 1945 objevovala již jen sporadicky v malých rolích. Její manžel, Robetr Šlemr byl jedním ze zakladatelů hostivařských ateliérů. V roce 1948 opustila ze zdravotních důvodů Vinohradské divadlo a v roce 1962 zemřela ve věku 76 let. |
|
|
|
|
|
|
|
|
| Meda Valentová se jako Marie Černá narodila 24. května 1898 v Praze do rodiny státního úředníka. Nejprve zdokonalovala své herectví soukromě u M. Hübnerové, zpěv u B. Rosenkrancové a klavír u J. Heřmana. Hrát začala roku 1916 v činohře Nového německého divadla v Praze (1916 - 1917). Studijně jela do Vídně a jako operetní herečka vystupovala v Žatci, Liberci a Berlíně (Metropol Theater).Vystupovala v Červené sedmě (1919 - 1921) pod jménem svého prvního muže, ředitele Andrese. Opět se přiklonila k činohře v divadlech v Olomouci (1921 - 1922) a Ostravě (1922 - 1924), ale další léta se opět pohybovala v operetě. Účinkovala v Aréně, Varieté a (jako host) v Německém divadle (1924 - 1929), Vinohradském divadle a Městském komorním divadle (1929 - 1935), Divadle Vlasty Buriana (1935 - 1945), Divadle v Karlíně (1945 - 1946), Divadle V + W (1946 - 1948), Divadle státního filmu (1948 - 1951) a nakonec Divadle Na Fidlovačce (1951 - 1959), z něhož odešla na odpočinek. |
|
|
| Rudolf Deyl byl český herec. Jeho otec Rudolf Deyl starší (1876 - 1972) byl také známý český herec, maminka Marie Spurná byla také herečka. Herečkou byla i jeho sestra Eva Deylová - Skálová. Ve svém životě prošel řadou českých divadelních scén, v době své předčasné smrti byl členem Městských divadel pražských, kde působil od roku 1959. Byl i poměrně oblíbeným filmovým hercem. Hrál například v legendárním sci-fi filmu Ikarie XB 1, i v dalším Zemanově vědecko-fantastickém filmu pro děti Ukradená vzducholoď, ve filmu Dědeček, Kylián a já atd. Snad vůbec nejznámější je jeho role padoucha Dougha Badmana ze slavného filmu Limonádový Joe aneb koňská opera. Nezapomenutelným se stal i jeho velmi charakteristický hlas, který také propůjčoval jiným filmovým postavám, do paměti dětí se v 60. letech 20. století zapsal jakožto nezaměnitelný hlas dvou medvídků v animovaném seriálu Pojďte pane, budeme si hrát režiséra Břetislava Pojara - tento seriál už nedokončil v důsledku předčasného úmrtí. |
|
| Ferenc Futurista (vlastním jménem František Fiala, * 7. září 1891, Mníšek pod Brdy; + 19. června 1947, Praha) byl český herec a sochař. František Fiala pocházel z umělecké rodiny, jeho mladším bratrem byl Eman Fiala. Začal hrát už v němém filmu, ale největší slávu získal až v éře zvukové, kdy vytvořil několik desítek převážně komediálních rolí. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století patřil mezi nejoblíbenější české kabaretní komiky. Vystupoval například v Červené sedmě, Aréně a Rokoku. |
|
| Jaroslav Marvan byl český divadelní a filmový herec. Před druhou světovou válkou působil v divadle Vlasty Buriana. Hrál také v mnoha filmech, ať už po boku Buriana, nebo bez něho. Po válce a zejména v 50. letech se stává nejoblíbenějším komediálním hercem vůbec. Od roku 1954 byl členem Národního divadla. Jaroslav Marvan zemřel 21. května 1974 v Praze. S herečkou Alenou Jančaříkovou měl dceru Alenku, která se narodila 19. srpna roku 1960 v Praze. Dostala příjmení po otci Marvanová. Po smtri matky zůstala u rodičů své matky. Otec se o ni staral a navštěvoval ji až do své smrti. |
|
| Rodák z Nejdku u Karlových Varů Vladimír Ráž chtěl jít po maturitě na pražském reálném gymnáziu původně na medicínu, ale v roce 1942 nacisté zavřeli vysoké školy a tím padly jeho veškeré sny o studiu medicíny. Možná je to tak dobře, protože jinak bychom přišli o ušlechtilého, dobrého a krásného krále Miroslava. Bylo to pro něj velké zklamání, ale protože také rád a často recitoval, napadlo ho zkusit své štěstí na dramatickém oddělení pražské konzervatoře, povedlo se, byl přijat. Jenže díky událostem v roce 1942 byla i tato škola zavřená a Ráž měl možnost jí dostudovat až v roce 1947. Herectví ho chytilo, našel se v něm a našli si ho i režiséři, které upoutal svým vzhledem, ztepilou postavou a i hlasem. Jeho filmové zkušenosti začaly už během studia, to dokládají menší role ve filmech Mrtvý mezi živými (1946) nebo Alena (1947) a rolí příbývalo, nejen ve filmu, ale také v divadle. Snad nejvíc popularity mu přinesla role krále Miroslava v nejznámější české pohádce Pyšná princezna. Natočil toho mnoho například malíře Ženíška v životopisném filmu Mikoláš Aleš (1953), doktora Janského v Tajemstvá krve (1953) a mnoho dalších, ale role krále Miroslava zůstane nejznámější. První divadelní angažmá získal Ráž v pražském Realistickém divadle, po dvou letech přešel do Divadla státního filmu, tři roky působil v Hudebním divadle v Karlíně a vroce 1954 zakotvil v činohře Národního divadla, kde zůstal až do odchodu v roce 1993. Jeho asi nejznámější role na divadle byly Čapkův Loupežník, to byla jeho první role v Národním divadle, d ´Artagnan ve Třech mušketýrech, Don Cétar ve Schovávané na schodech, car Alexandr ve Vojně a míru, Laertes v Hamletovi, Tuzembach v Čechovových Třech sestrách nebo Pelops v Hipodamii. Bohatá je i jeho galerie postav, které vytvořil pro televizní obrazovku. Tak například role Jana Borna ze seriálu Sńatky z rozumu (1968), Škrobacha z F.L.Věka (1971) nebo Herkula Nerudného ze seriálu Byl jednou jeden dům (1974). Nejenže byl úspěšným hercem, ale taky dabérem. Svůj hlas proůjčil mnoha zahraničním hercům, mimo jiné také Lexu Barkerovi nebo Jeanu Maraisovi. Vladimír Ráž nebyl na tom posledních úár let svého života zdravotně nejlépe, zemřel tři dny po svých sedmasedmdesátých narozeninách. I když vytvořil plno rolí, pro nás zůstane dobrým králem Miroslavem. |
|
| Jan Pivec byl vynikající český herec. Vždycky rád říkal, že se stal hercem, protože se nikdy nenaučil deskriptivní geometrii. Jeho studium bylo opředeno neúspěchy, a tudíž se rozhodl přidat ke kočovné divadelní skupině. Stal se tedy divadelním hercem a posléze i hercem filmovým. Po vystřídání několika divadelních scén zakotvil v Národním divadle, ve kterém setrval bezmála čtyřicet let. Vrcholem Pivcova divadelního herectví byla role Falstaafa v Shakespearových Veselých paničkách windsorských. Ve filmu proslul jako tradiční milovník, jako například ve snímku Poznej svého muže pod taktovkou režiséra Vladimíra Slavinského. Spoluúčinkovali například Jaroslav Marvan, Theodor Pištěk anebo Marta Fričová. Nezapomenutená je také, mimo jiné, jeho nádherná role panského správce v televizním filmu se zpracováním Jiráskovy Lucerny. Herecká generace Jana Pivce se stávala z aktéru jako Ladislav Pešek, Jiřina Steinmarová, Jiřina Štěpničková anebo Stanislav Neumann. Po druhé světové válce přišla i nová vlna v kultuře, a tak nebyl Jan Pivec příliš žádán zejména v divadle, ve kterém se navíc stále střídalo vedení. Své štěstí zkusil ve filmu, působil například v Janu Husovi (1954), Janu Žižkovi (1955) nebo Lásce jako trám (1967). Do svých 51 let byl starým mládencem, žil se svou matkou. Svou ženu Věru potkal v Národním divadle, kde byla nazaměstná jako účetní. Navzdory svému povolání herce nebyl příznivcem bujarých večírků a tudíž se jich účastnil jen poskrovnu. V soukromí domova si rád četl a maloval. Herectví se musel vzdát, protože trpěl srdečním astmatem a ucpáváním cév. Zemřel ve svých 73 letech ve Vinohradské nemocnici v Praze. |
|
| Zdenka Sulanová (vlastním jménem Zdenka Hrušková) se narodila 10.února 1920 v Českých Budějovicích. Její otec byl operní tenor, stěhovali se podle jeho angažmá a rodina záhy přesídlila do Prahy. Už jako dívenka snila o pěvecké karieře. Měla pro ni skvělé předpoklady, tatínek ji zajistil dobrou učitelku a Zdenka byla tehdy jediná zpěvačka, která dokázala svým zvonivým sopránem vyzpívat vysoké G.Byla jedináček, ale mezi rodiči to neklapalo a matka neuměla dát své dcerce najevo jakýkoliv cit. O to víc milovala tatínka, i když byl na ni přísný-byli však naladěni na stejnou vlnu a on se ve své nadané dcerušce viděl. Zpočátku ji sice nechtěl dovolit aby odešla z gymnázia a přihlásila se na konzervatoř, ale nakonec povolil. Drobná dívenka s krásnou tvářičkou a milým úsměvem udělala zkoušky, byla přijata a když jí bylo sedmnáct, ve škole se objevili filmaři. Hledali představitelku pro film Lízin let do nebe. I přesto,že byla nejmenší a spousta jejích spolužaček bylo krásnějších a výraznějších roli dostala ona. Díky tomuto filmu se Zdenka Sulanová dostala mezi naše v té době nejoblíbenější herečky. Dvořil se jí i herec tehdejší první milovník Rolf Wanka, ale pro plachou Zdenku byl obletovaný pětatřicetiletý krasavec příliš velké sousto. Několik let však chodila s Rudolfem Hrušínským, který s ní hrál ve filmu Lízin let do nebe kamaráda Jarku. Pro velký úspěch si Zdenka a Rudolf spolu zahráli i ve volném pokračování Lízino štěstí. Skutečnou hvězdu udělal ze Sulanové film Madla zpívá Evropě (poprvé v něm stála před kamerou osmiletá Jiřinka Bohdalová). Psal se rok 1940 a písnička Ty lesovské stráně diváky přiváděla k slzám i proto, že měla jasný vlastenecký podtext. Krátce před koncem války ji režisér Václav Binovec přesvědčil, aby hrála v jeho filmu Bludná pout'. Nikdo nemohl tušit, že nebude dokončen a že se stane definitivní tečkou za filmovou kariérou pětadvacetileté herečky. Binovec byl po osvobození obviněn z kolaborace s nacisty, už natočený materiál byl zničen a režisérův stín nespravedlivě padl i na představitelku hlavní role. Najednou o ni nebyl žádný zájem. Když se seznámila s pohledným slovenským důstojníkem Janem Babničem,vzala si ho a odešla s ním do Prešova. Hrála tam sice s úspěchem divadlo,ale vztah se jim rozpadl a ona se vrátila zpět do Prahy. S druhým manželem měla syna Aleše. Její třetí manželství s Františkem Novákem také nebylo št'astné, ale rozhodla se v něm vytrvat.Prožívala těžké časy nejen v soukromí. Chtěla se vrátit alespon' k divadlu když pro ni byly filmové ateliery jako pro dceru "třídního nepřítele" neprodyšně uzavřené, ale nikdo se neodvážil ji angažovat. Manžel ji zemřel na rakovinu tak prožila poklidné stáří v jihočeských Cerhonicích. Zdenka Sulanová milovala přírodu, květiny, malovala. Milovala herečku Gretu Garbo, Garyho Coopera a Katherine Hepburnovou.Zemřela 9.srpna 2004 v Cerhonicích. |
|
| Jana Rybářová byla česká herečka, která v 50. letech 20. století zazářila v českých filmech. Spáchala sebevraždu den předtím, než měla dostat vytouženou roli v novém filmu (Vlčí jáma). |
|
|
