BRUTÁLNÍ ČEŠTÍ VRAZI
POZOR VE VIDEÍCH JSOU I BRUTÁLNÍ ZÁBĚRY
| BRUTÁLNÍ VRAZI V ČESKU |
| Před čtyřiceti lety – 4. listopadu 1980 – pověsil popravčí v pankrácké věznici Jana Tvrdíka. Třiatřicetiletý muž se v říjnu 1978 pomstil manželce, která ho vyhodila z bytu na pražském Jižním Městě. Později se tam vrátil, paličkou na maso utloukl její matku a vážně pobodal své dvě děti. Osmiletého chlapce a čtyřletou holčičku zachránilo předstírání, že jsou mrtví. |
|
Pětkrát trestaný Jan Tvrdík vyšel v září 1978 z vězení. Domluvil se s manželkou, že se vrátí k rodině. Souhlasil s její podmínkou, že nebude pít. Vydržel to dva týdny. Pak přišel domů opilý a žena ho vyhodila. Šel bydlet k matce. Od ní slyšel, že si manželka, když byl zavřený, údajně našla novou známost, nějakého staršího muže. „Když jsem se to dozvěděl, nebylo mi to jedno. V pondělí 23. října mi v práci (zaměstnán byl jako topič, pozn. red.) řekli, že tam nemůžu dělat, protože jsem trestaný. Od té doby jsem měl v palici takový tlaky. Napadaly mě různý myšlenky. Začal jsem si připadat takovej méněcennej.“ Tvrdíkova žena pracovala jako pokojská v botelu Racek. Muž si spočítal její služby a vyšlo mu, že bude mít 27. října noční. Uvažoval, že doma připraví manželce překvapení. „Napadlo mě, že to tam všechno vymlátím.“ |
|
Mimořádně horké léto prožili před pětadvaceti lety čeští policisté. Hlídka převážela 3. srpna 1995 do pankrácké věznice Ladislava Winkelbauera obviněného ze dvou vražd. Během eskorty se vězni podařilo dostat z želízek, policisty odzbrojit, spoutat je, odcizit jim auto a zmizet. Winkelbauer se stal rázem nejhledanější osobou v Česku. Po sedmi měsících ho v Praze zneškodnili dva američtí turisté. |
 |
|
Pro tehdy šestatřicetiletého Winkelbauera si ve čtvrtek 3. srpna 1995 přijela ráno po osmé hodině k pankrácké věznici dvoučlenná policejní hlídka. Měla za úkol vyzvednout ho z vazby a převézt do Bartolomějské ulice k prostudování spisu, aby mohl vyšetřovatel podat návrh na jeho obžalobu. Když dozorci Winkelbauera policistům předávali, měl už u sebe ručně vyrobený klíček k poutům. Zhotovil mu ho dvaadvacetiletý spoluvězeň. Winkelbauer věděl, že se mu ten den naskytla jedinečná možnost prchnout. |
|
Odpoledne, když eskorta zamířila z Bartolomějské ulice zpátky na Pankrác, využil Winkelbauer svou šanci na útěk. Do karet mu hrálo i to, že jeden ze středočeských policistů porušil předpisy. Velitel měl v autě sedět u vězně, ale posadil se dopředu vedle řidiče. Winkelbauer si zhruba ve 14:15 na Nuselském mostě odemkl pouta a oba policisty odzbrojil. Pak je přinutil, aby ho odvezli na okraj Prahy k letišti Točná. Tam je připoutal ke stromu, vzal si jejich pistole, služební průkaz jednoho z nich, nasedl do jejich černé služební volhy a odjel. Odcizený vůz našla policie druhý den v Radlické ulici v Praze 5. |
|
Před třiceti lety, v noci z 29. na 30. dubna 1990, zavraždil jednadvacetiletý Jaroslav Gančarčík ve středočeském Klučově brutálním způsobem tři ženy – Ivanku Kudláčkovou a její dvě dcery. Do obce se dostal náhodou. Jel vlakem, byl opilý a bez lístku, tak ho tam průvodčí vysadil. Recidivista propuštěný na amnestii chtěl získat peníze, vlezl do jednoho z domů a jeho obyvatelky ubodal. |
 |
|
Pokud byl střízlivý, choval se normálně. To bylo zřídka. „Neměl problém vypít dvanáct piv a k tomu tvrdý alkohol. Pod jeho vlivem byl agresivní a vulgární. Násilím si vynucoval pohlavní styk, opakovaně mě bil. Když jsem byla těhotná, kopl mě do břicha,“ líčila Gančarčíkova bývalá manželka. |
|
V roce 1989 skončil recidivista opět ve výkonu trestu. Za krádež dostal u Okresního soudu v Karviné dvanáct měsíců nepodmíněně. Z vězení mu 4. ledna 1990 pomohla amnestie prezidenta republiky. |
|
Když se dostal na svobodu, vrátil se k osvědčenému způsobu života. Opíjel se a na různých místech kradl, po republice jezdil vlakem. Tak se dostal 29. dubna i do Klučova na Kolínsku. „Jel jsem ožralý vlakem, neměl jsem lístek a průvodčí měl vyhodil v nějaký vesnici. Asi jsem byl vzteklý, nebo mně zase hráblo. Díval jsem se, kde jsem, a bylo mi jasný, že se musím dostat někam zpátky, třeba zase do Prahy. Neměl jsem peníze, tak jsem šel krást,“ přiznal. Vybral si dům s číslem popisným 158, kde žila Ivanka Kudláčková s dcerami Ivanou a Mirkou. A také s 72letou babičkou, kterou o den dřív hospitalizovali v českobrodské nemocnici. |
|
Vrah použil čtyři řeznické nože, které našel v chodbě domu. O týden dřív tady měli zabíjačku a paní domu požádala řezníka, zda by jí sadu nožů na pár dní půjčil, aby maso naporcovala. Když práci dodělala, připravila nože do předsíně k vrácení. Řezník se pro ně v neděli – den před tragédií – zastavil. Paní Kudláčkovou však nezastihl, tak tam řeznickou soupravu ještě nechal. |
| Před třiceti lety, 3. ledna 1990, opustil Jaroslav Oplištil díky prezidentské amnestii brány věznice. O čtyři měsíce později unesl z nemocnice půlroční Barborku, znásilnil ji a zardousil. Pedofila poslal soud do vězení na 25 let. Po vykonání trestu byl umístěn do psychiatrické nemocnice. Teď žádá soud, aby ho z ústavu propustil. |
|
Většinu trestu si Oplištil odpykal ve věznici na Mírově. Čtyřikrát žádal šumperský soud o podmíněné propuštění, ani jednou neuspěl. V současnosti je hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Kosmonosy. A jeho touha po životě na svobodě nepolevuje. |
|
V květnu 1986 vylákal v Jablonci nad Nisou dvě nezletilé dívky – sedmiletou Evu a devítiletou Klárku – za město. Slíbil, že jim sežene štěňátka. Vyděšeným dívkám pak v lese hrozil uškrcením. Přinutil je, aby se svlékly. Osahával je a líbal na přirození. Vyžadoval, aby mu sahaly na penis. Okresní soud ho v srpnu 1986 poslal za pohlavní zneužívání a další trestnou činnost (rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví) za mříže na pět let. Díky novoroční amnestii prezidenta Václava Havla vyšel Oplištil v lednu 1990 z věznice ve Stráži pod Ralskem o rok a půl dřív. Zamířil do hlavního města. Na svobodě byl asi týden, když požádal o práci v pražské Fakultní nemocnici Na Bulovce. Chtěl tam dělat sanitáře. Tahle profese ho už v minulosti živila. |
|
Sedmdesátiletý pedofilní vrah Zdeněk Moré bude i nadále umístěn v Psychiatrické nemocnici v pražských Bohnicích. Rozhodl o tom Obvodní soud pro Prahu 8. Morému prodloužil pobyt v léčebně o další dva roky. Muž před třiceti lety, 7. června 1989, znásilnil v Praze-Libni školačku. Pak jí podřízl krk sadařským nožem. |
|
Před třiceti lety se ve středočeském Kolíně odehrál jeden z nejkrvavějších zločinů, které měl v ČSSR na svědomí mladistvý pachatel. V noci na 29. dubna 1989 postřílel sedmnáctiletý Jiří Popelka svoji čtyřčlennou rodinu. Pomáhal mu při tom šestnáctiletý Zbyněk Škornička. Oba mladí vyznavači bojových sportů chtěli prchnout na Západ. |
|
Sedmnáctiletý Jirka mířil na matku pistolí. Nedal jí šanci zjistit, co se děje. Vystřelil. Paní Popelková ucítila bolest a vykřikla. Začala se na syna sápat, chtěla mu zbraň vzít. V tu chvíli vyběhl z ložnice chlapcův otec. Mladý Popelka na něj i na matku opakovaně vypálil. Jeho kamarád Zbyněk Škornička se krčil s odjištěnou pistolí u záchodu. Chtěl Jirkovi pomoct, tak začal střílet na paní Popelkovou. „Rodiče se na něj mačkali a snažili se mu zbraň sebrat. V tu dobu jsem vystřílel všechny náboje, které jsem ve zbrani měl. Šlo o tři nebo čtyři rány. Jestli jsem někoho zasáhl, nevím. Po mých výstřelech střílel Popelka ze své zbraně dál. Potom jsem viděl jeho otce, jak přeběhl do kuchyně, a slyšel jsem pád těla,“ popsal později Škornička. „Vyšel jsem na chodbu, viděl jsem na zemi ležet Popelkovu matku (v těle měla sedm ran, z toho nejméně dvě smrtelné, pozn. red.) a jeho babičku, jak schází ze schodů. Ptala se, co se děje a proč je tady ta krev. Popelka právě dobíjel svou zbraň. Pak proběhl nahoru kolem babičky a srazil ji ze schodů. Myslím, že ji z nich skopl,“ vypověděl jeho kamarád. „Pamatuji si, že jsem na babičku vystřelil a ta byla na místě mrtvá. Jestli na ni střílel i Škornička, nevím, já jsem okolí vůbec nevnímal,“ řekl mladý Popelka. „Domnívám se, že ještě seběhl dolů a střelil do babičky podruhé. Potom šel do kuchyně a dostřelil otce,“ uvedl Škornička. Následná pitva ukázala, že lékaře Popelku zasáhly čtyři střely, z nichž dvě pronikly jeho mozkem a měly bezprostřední smrtící účinek. Babička měla prostřelené čelo.
|
|
Před čtyřiceti lety, v noci z 24. na 25. listopadu 1978, zavraždil sexuální deviant Antonín Vorel v pražských Hodkovičkách čtyřiašedesátiletou ženu. Seniorka zabloudila, když na Kačerově nastoupila do špatného autobusu. Vorel, který musel kvůli dřívějším útokům na ženy podstoupit kastraci, ji ze msty uškrtil. Do jejího těla také zasadil 34 ran nožem. |
|
Byl to výjimečný zločin. Před padesáti lety – 8. července 1968 – hledali lidé z pražských Jinonic dvě ztracené třináctileté dívky. Našli je zastřelené v Prokopském údolí. Případ nedokázali léta objasnit ani nejzkušenější kriminalisté. Podařilo se to až v roce 1980. Bylo léto roku 1968 a právě začínal druhý prázdninový týden. Venku bylo horko, ideální počasí na to jít si někam zaplavat. Dvě třináctileté kamarádky, Jana Unčovská a Jarmila Kamenovová, se proto odpoledne vypravily z Jinonic na koupaliště do Prokopského údolí. Prošly ulicí Mezi lány, kde bydlely, minuly zavřenou školu a stoupaly do kopce ke kostelu a hřbitovu, ze kterého zněla smuteční hudba. Lidé se tady loučili se zesnulým holičem Josefem Hettnerem. Hřbitovní zeď je v jednom místě nízká a tak si několik svědků procházejících dívek všimlo. Policii později potvrdili, že za nimi nikdo nešel. Hned za hřbitovem začínala polní stezka, která vedla kolem lesíku zvaného Punčocha. Do cíle cesty, na klukovické koupaliště, zbývala děvčatům ještě necelá půlhodina. Do konce života už jen pár minut. Pak se ozval výstřel a Jana ucítila v hlavě prudkou bolest. Těžko říct, jestli si stačila uvědomit, že ji právě někdo střelil. Dívka, vlastně ještě dítě, ztratila rovnováhu a začala padat na cestu. Její tělo přitom zasáhla druhá rána. Jarmila zůstala v šoku stát. V prvním momentu nechápala, co se její kamarádce stalo. Pak se podívala směrem, z něhož přišel výstřel. Spatřila střelce. On uviděl ji. Poznala ho. Muž jednal rychle, znovu zamířil a vystřelil i na ni. Zasáhl ji do hrudníku. Rána byla smrtící, náboj z pistole proletěl jejími plícemi a srdcem. Pachatel přišel až k ležícím dívkám a zblízka na ně znovu vystřelil. Rána jistoty. Možná taky rána z milosti. Aby netrpěly. Aby už nikdy nepromluvily.
|
|
17. prosince 1987 navlékl popravčí v pankrácké věznici na krk Miloši Krupičkovi z Dubí na Teplicku oprátku a oběsil ho. Muž vzal v říjnu 1985 do auta dvě osmnáctileté stopařky. Dívky zavezl do lesa, kde je nutil k pohlavnímu styku, svázal a zavraždil. Začínal první říjnový víkend roku 1985. Dvě kamarádky ze severočeského Dubí - studentka posledního ročníku gymnázia Kristína Dušková a vyučená prodavačka Jana Nikodýmová - se těšily, jak protančí páteční noc na diskotéce v hotelu Sport. Ten byl asi dvacet minut chůze za Dubím ve směru na Cínovec.
|
|
Čtyřiatřicetiletý strojník Miloš Krupička měl v pátek 4. října pracovat ve sklárně v Rudolfově huti až do 21:45. Kolega mu ale navrhl, ať si směnu zkrátí, že mu odchod na píchačkách vyznačí. Další den mu to měl Krupička oplatit. „Odešel jsem o hodinu dřív. Před fabrikou jsem měl zaparkované šedomodré vozidlo značky Dacia. V autě jsem si říkal, že mám ještě čas a že se zajedu podívat do vinárny Pomezí na Cínovci,“ vypověděl Krupička. Přibližně v 21 hodin se osudy dívek a řidiče protnuly. Krupička právě projížděl v Dubí kolem restaurace Slávie, kde Kristína a Jana stopovaly. Jít na diskotéku za městem pěšky se jim nechtělo. |
