V Česku, ale i ve zbytku světa, je již v podstatě tradicí, že se umělci, a především herci, aktivně účastní různých akcí spojených s politikou nebo se alespoň k politice vyjadřují. Samozřejmě na to mají právo, jen je díky popularitě jejich názor podstatně hlasitější a společností jednoduše rezonuje více. Ne snad, že bychom je kvůli tomu měli soudit, občas nám ale tato politická aktivita přinese různé příběhy, o kterých jsme navzdory obrovskému hereckému umu ani nemuseli vědět. 

NEJSTRAŠNĚJŠÍ ČLOVĚK V HISTORII ČESKÉ KULTURY 

Před 20 lety, 6. října 1997, zemřel vládce kultury v normalizačním Československu.

Miroslav Müller vedl oddělení kultury Ústředního

výboru KSČ.

A vysloužil si tam označení

"kat české kultury".

.Müllerovo jméno

spojují pamětníci, především herci a zpěváci, většinou se vším záporným,

co se v československé kultuře mezi lety 1972 až 1989 odehrálo.

Müllerův nástupce ve funkci Jaroslav Čejka v rozhovoru

pro Literární noviny v roce 2013 označil Müllera 

za "kata české kultury".

MIROSLAV ŠTĚPÁN

byl český politik, komunistický aktivista, bývalý funkcionář KSČ, symbol československé totalitní moci před rokem 1989, původním povoláním zemědělský inženýr.
V dobách nejtužší normalizace v letech 1974 až 1977 působil jako tajemník Městského výboru Socialistického svazu mládeže v Praze. Od roku 1977 do rok 1986 vykonával funkci předsedy prototalitní organizace s názvem Mezinárodní svaz studentstva. Od roku 1986 pracoval jakožto vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze, od roku 1988 pak jako člen Předsednictva Ústředního výboru KSČ.
Jsou mu připisována rozhodnutí, která vedla k brutálnímu potlačování občanských demonstrací v roce 1988 až 1989 včetně té poslední ze dne 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze. Pro českou veřejnost se stal symbolem násilnického způsobu vlády KSČ před listopadem 1989 resp. reálného československého sociálfašismu.
Koncem listopadu 1989 byl v důsledku Sametové revoluce donucen složit všechny své stranické funkce, v prosinci téhož roku se vzdal i svého poslaneckého mandátu ve Federálním shromáždění. Dne 5. prosince 1989 byl byl vyloučen z tehdejší KSČ.
Dne 22. prosince roku 1989 byl zatčen a posléze obviněn z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, později byl odsouzen ke čtyřem letům vězení, tento trest mu byl ale později snížen na dva a půl roku. V říjnu 1991 byl z vězení podmínečně propuštěn na svobodu.
V roce 1993 se vrátil do české politiky tím, že založil málo významné extrémní levicové uskupení Lidová unie národní a sociální záchrany. V roce 1995 se stal generálním tajemníkem ultralevicové extrémistické Strany československých komunistů, která se stále hlásí k ideám marxismu a leninismu.

Miloš Jakeš 

je český politik, v letech 1987-1989 byl generálním tajemníkem KSČ. V průběhu tzv. Sametové revoluce byl donucen z vysoké politiky odejít.
Původně zaměstnanec Baťových závodů v letech 1955 a 1958 studoval v Moskvě a pak pracoval v aparátu komunistické strany. Po roce 1968 v době normalizace se připojil ke Gustávu Husákovi. V roce 1977 se stal členem Ústředního výboru KSČ, v roce 1981 předsednictva Ústředního výboru. V souvislosti s politikou Gorbačova v SSSR se Jakeš stal jedním z příznivců reforem tzv. přestavby v československých podmínkách. Od roku 1987 zastával funkci generálního tajemníka komunistické strany. Proti narůstajícímu odporu vůči komunistické totalitě se Jakeš neúspěšně pokoušel prosazovat program reforem, přičemž však ve většině případů zůstal pouze u politických proklamací. Obecně byl považován vždy spíš za konzervativce (odpůrce zásadních politických reforem). Po propuknutí revoluce odstoupil dne 24. listopadu 1989 ze své funkce, 5. prosince byl vyloučen ze strany. Od 90. let žije v ústraní, napsal vzpomínkovou knihu Dva roky generálním tajemníkem (nakl. Regulus, Praha 1996)
Bylo proti němu vedeno trestní řízení v souvislosti s jeho činností v době okupace Československa v roce 1968. Řízení bylo zastaveno.

ANGAŽOVANÍ HERCI

Jaroslav Moučka

Jeden z nejzajímavějších příběhů se nám dostává prostřednictvím hojně obsazovaného herce Jaroslava Moučky. Moučka se narodil roku 1923 ve Studené u Telče a za svůj život působil v divadle v Jihlavě, na Kladně, v Olomouci, ve Zlíně, a dokonce i v pražském Národním divadle. Většinou byl obsazován do typicky lidových rolí, často byl ovšem také vyobrazován jako morous. Znám je například díky rolím v seriálech Byli jednou dva písaři, Chalupáři nebo Rozpaky kuchaře Svatopluka. Jaroslav Moučka pocházel se svým bratrem z chudé rodiny, proto je poměrně pochopitelný jejich vstup do komunistické strany, která prosazovala ideologii zaručující sociální jistoty a rovnost všech.

Jaroslavův bratr Milan se ovšem vydal jinou cestou a stal se velitelem vyšetřovatelů StB, což bylo důvodem, proč se bratři přestali stýkat. Jaroslav Moučka sice byl členem KSČ, ovšem v roce 1968 na protest ze strany vystoupil a přijal roli ve snímku Dlouhé odpoledne, který se stal trezorovou záležitostí. Téměř na 10 let se od komunistické strany oprostil, jelikož nesouhlasil s invazí vojsk Varšavské smlouvy. V roce 1977 mu byl ve formě ústupku strany benevolentně nabídnut návrat do strany. Jaroslav Moučka pravděpodobně vychladl a nabídku přijal, načež byl zasypán oceněními (1978 zasloužilým umělcem, 1982 státní cena Klementa Gottwalda) a dostal roli tajemníka Pláteníka v propagandistickém seriálu Okres na severu.

Josef Větrovec

Josef Větrovec pocházel z Plzně, kde se narodil 5. března roku 1922, a také se zde vyučil kovomodelářem. O Josefu Větrovcovi je známo, že byl celý život přesvědčeným komunistou, což však automaticky nemusí znamenat, že měl prohnilou duši - s takhle černobílým pohledem se totiž na minulost nahlížet nedá. Za druhé světové války organizoval Větrovec odbojovou činnost, za což byl v roce 1943 zatčen gestapem a vězněn až do roku 1945, nejdříve v Plzni, poté v Terezíně a Buchenwaldu.

S divadelní kariérou začal jako ochotník v rodné Plzni, následovalo angažmá v Divadle J. K. Tyla a dlouhých třicet let v Divadle E. F. Buriana, kde působil v letech 1973 až 1988 také jako ředitel. Větrovec byl také skvělým dabérem - známý je především díky tomu, že propůjčil svůj hlas francouzskému herci Jeanu Gabinovi. Stejně jako Moučka byl i on hojně oceňován, v roce 1973 se stal zasloužilým umělcem, roku 1978 mu byl udělen Řád práce a v roce 1983 se stal dokonce národním umělcem. Co se týče politické aktivity ve prospěch minulého režimu, roku 1945 byl ustanoven okresním tajemníkem KSČ v Plzni a později se stal také členem městského výboru KSČ v hlavním městě. Některé zdroje dokonce uváděly, že byl jedním z těch, kdo se účastnil zničení pomníku Tomáše Garrigua Masaryka v Plzni po protikomunistických nepokojích v roce 1953. Větrovec však tuto informaci popřel. Faktem však je skutečnost, kterou potvrdila i jeho dcera, přestože s ním v politických názorech nesouhlasila a víceméně se s otcem za komunismu nestýkala. Josef Větrovec se navzdory své "prospěchářské" povaze a členství v partaji snažil pomáhat. Byl jediným, kdo měl odvahu zaměstnat členy kapely Plastic People of the Universe po jejich propuštění z vězení. Když práci opouštěli, dal jim všem dobré posudky, aby jim v těžké situaci nepřitížil. Několika lidem prý také údajně pomohl najít práci nebo bydlení. O vystoupení ze strany uvažoval v roce 1969 po jednom z projevů prezidenta Husáka, nakonec k tomu ale nedošlo.

Po roce 1989 projevil velký zájem o myšlenky Václava Havla, ačkoli se velice uzavřel sám do sebe a stranil se lidí. V Praze byl na stará kolena nešťastný, jelikož ho lidé jedním metrem odsoudili za angažovanost. Všechno dobré zapomněli, a to špatné mu naopak předhazovali ještě více než kdy dřív.

Miloš Kopecký

byl, jedním z nejpopulárnějších českých herců, kterému přinesly slávu televizní inscenace, rozhlas i filmové počiny - zejména pak české komedie.Ke svému angažmá v komunistické straně se vyjádřil následovně: "Jsem komunista. Mám tolik námitek a výhrad proti KSČ, že kdybych je měl vypsat, byla by to brožura dosti obsáhlá. Ale je čas na to, abych vytýkal komunistům jejich vadu, demagogii a jiné slabosti? Nejdříve je nutno umlčet reakci, ten skrytý fašismus, porazit nepřítele. Potom budeme delikátní, jako nikdy nikdo nebyl." Nadšení ovšem netrvalo dlouho, ze strany byl v roce 1954 vyloučen, dle jeho slov proto, že neplnil své stranické povinnosti. V roce 1984 se stal moderátorem tendenčního dokumentu o emigrantech, což ve spoustě lidí vyvolalo silně negativní reakce. Následně ale odvážně promluvil v roce 1987 na IV. Sjezdu Svazu dramatických umělců v Praze: "Vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním pathosem, se kterým stačily tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce. (...) "Každá doba má své lidi. Jako je umění včas přijít, je i nemenší umění včas odejít... Odejděte včas, to jest hned, může Vám být ještě poděkováno..." Velice kriticky se z pozice Národního umělce vyjádřil k tehdejším politickým špičkám, což následně odvysílala také Svobodná Evropa. V Rudém právu vyšel projev pochopitelně patřičně seškrtaný v duchu komunistické cenzury.

Jiřina Švorcová

Jiřina Švorcová, známá především pro svou roli Ženy za pultem, byla jednou z politicky nejangažovanějších hereček minulého režimu. Od počátku sedmdesátých let se z ní stala jedna z klíčových postav normalizační kultury. V roce 1969 na sebe upozornila například založením Leninského svazu mladých, přispívala ale také například cenzurnímu procesu svým zasedáním v poradním výboru ústředního dramaturga Filmového studia Barrandov. Roku 1976 byla zvolena do ÚV KSČ a podílela se také na přípravě Anticharty. Jako jedna z mála hereček zůstala zapálenou komunistkou i po sametové revoluci v roce 1989. Na kampaních KSČM se podílela recitováním komunistické poezie a v roce 1996 dokonce kandidovala za KSČM do Senátu na Litoměřicku, ovšem neúspěšně.

Jiřina Jirásková

Jiřina Jirásková je v kontextu své historické politické angažovanosti velice kontroverzní postavou. V padesátých letech se jako členka vinohradské scény podílela na odsouzení své kolegyně Jiřiny Štěpničkové v rámci vykonstruovaného procesu. Pro Štěpničkovou to nebyla pouhá kolegiální zrada, jelikož byla následně vězněna dlouhých 10 let. Za tento čin se ovšem Jirásková několikrát omluvila a přisoudila pochybení své mladické nerozvážnosti, v rámci které věřila komunistické propagandě doslova vše, členkou KSČ navíc byla již od svých 16 let. V roce 1970 stranu opustila a následně údajně čelila komunistickým represím i ona sama, v roce 1990 se navíc zasadila o odchod herečky Jiřiny Švorcové do důchodu.

Chyby a odpuštění

Neměli bychom prvoplánově a černobíle soudit minulost ostatních, ale naopak se z jejich chyb poučit a inspirovat do budoucna. Chybovat je totiž lidské a také odpuštění by mělo patřit ke standardním projevům lidskosti. Mnohem důležitější než samotné členství ve straně či politická angažovanost zmíněných herců za minulého režimu je jejich následné uvědomění, které většinou nastalo - ovšem ne ve všech případech.  Pokud přeci jen některé z nich odsoudíte, neznamená to, že musíte odsoudit i jejich uměleckou kariéru. Osobní život a názory by se totiž měly od uměleckého projevu oddělovat, protože spolu mají většinou pramálo společného.