ZDROJ:

Smradlavý bezzubý král Ludvík XIV.: Stolovat s ním bylo za trest, koupel odmítal

Špína a smrad na každém kroku

Kromě toho, že dnes již velmi dobře víme, jak špatná byla tehdejší hygiena a jaký zápach se musel linout honosnými královskými zámky, ani samotné Jeho Veličenstvo na tom nebylo o mnoho lépe. Nejenže bylo tehdy koupání téměř neznámé slovo, ale ani zdravotní problémy králi na atraktivitě nijak nepřidávaly. Třeba taková královská ústa se podobala spíše páchnoucímu vstupu do podsvětí. 

Bolavý zub léčili projímadlem

O zdravotním stavu Ludvíka XIV. se do dnešní doby dochovaly velmi podrobné záznamy, které si tehdy jeho lékaři vedli. A je to opravdu zajímavé a dlouhé čtení. Dozvíme se v něm třeba o operaci řitní píštěle, ze které se brzy na to stala mezi dvořany doslova móda, ale také o mnoha a mnoha zubařských zákrocích, které v průběhu svého života panovník podstoupil. K více než špatnému stavu jeho chrupu ale bohužel vedla také právě péče jeho zubařů. Například léčba bolavého zubu projímadlem, kterou podle záznamů podstoupil ve svých osmatřiceti letech, jistě nevedla k ničemu jinému, než dokonalému vyprázdnění dalšími nemocemi sužovaného královského těla. 

Nešikovný zubař poničil, co mohl

Takový zákrok sice nebyl šťastný – a z pohledu bolavých zubů patrně ani nijak zvlášť účinný, ale to, co přišlo v dalším roce, Král Slunce asi nečekal. Znovu se objevily problémy, do značné míry způsobené nedostatečnou, lépe řečeno zcela chybějící ústní hygienou. Dásně a pravá panovníkova tvář byly oteklé, bolest jej ničila. Královský zubař tehdy došel k jednoznačnému závěru, že je nutné bolavou část úst zbavit pro jistotu hned několika zubů. Svého úkolu se ale bohužel chopil s takovou vervou a tak nešikovně, že Ludvíku XIV. poškodil celou horní čelist, v níž zůstala otevřená rána. Lékař ale nepovažoval za nutné takovou drobnost ošetřit, a tak se brzy vše zanítilo. 

Král, nebo páchnoucí stoka? 

Vinou zubaře se z krále stala doslova páchnoucí stoka, muž, s nímž bychom u jednoho stolu rozhodně sedět nechtěli. Propojení úst a nosu způsobovalo, že třeba víno, které vypil, vytékalo nosem ven. Nakonec proto podstoupil ještě další operaci, která se částečně podařila a jeho problémy byly alespoň o poznání menší. To ale neznamená, že by se svého zápachu, který jej doprovázel na každém kroku, zbavil úplně. Už jen proto, že slovo koupel prakticky nepatřilo do jeho slovníku, o čištění zbytků pochroumaného chrupu nemluvě. Realita byla zkrátka velmi odlišná od přikrášlených filmových záběrů. 

Zikmund Lucemburský zradil Čechy. Přesto mu Husité dali jasnou nabídku

Narozen do nelehké doby

Zikmund Lucemburský se narodil v roce 1368 jako syn Karla IV. a Elišky Pomořanské. Byl o sedm let mladší než jeho bratr Václav IV., který po smrti otce převzal jeho vybudované impérium. Není jisté, jestli se Zikmund narodil v německém Norimberku, či přímo v Praze. Svou slavnou přezdívku „liška ryšavá“ však získal už v dětství, a to kvůli svým ryšavým vlasům.

Politického souboje o trůny se účastnil od svých osmi let, kdy byl nucen zasnoubit se s Marií, nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. Už od deseti let byl vyslán na uherský trůn, kde se silně s místním prostředím identifikoval.

Když mu bylo třináct let, jeho starší bratr Václav IV. ho poslal do polského Krakova, aby si zde zvykl na místní poměry a naučil se řeč. V Polsku se však nakonec situace kolem trůnu vyvinula zcela jinak. Poláci odmítli spojení s Uhrami a královnou byla korunována mladší sestra Marie – Hedvika. Už v roce 1385 si tak Zikmund prozřetelně vynutil sňatek s Marií, aby mohl usednout alespoň na uherský trůn, kde vydržel bránit svoji pozici dlouhých padesát let.

Spory s bratrem a konec života

Když v roce 1401 vypukla v Uhrách vzpoura, byl král dočasně uvězněn. Václav IV. tak následně Zikmundovi nabídl správu Čech. Ten se k tomuto úkolu postavil po svém. Začal zabírat královské hrady a bratra, který mu odporoval, nechal odvést do Vídně. V Čechách se Zikmundovi příliš dobře nevedlo, musel dokonce použít vojsko, aby upevnil svoji pozici.

Stejně tak řešil v Uhrách situaci kolem nového zájemce o uherský trůn. Václav IV. mezitím uprchl z Vídně, ale následně se oba bratři usmířili. Do konce roku 1411 byl s bratrským souhlasem Zikmund korunován na římského krále. Nejtěžší úkoly však Zikmunda čekaly na území Čech, a to po smrti jeho bratra – Václava IV.

Jako dědic českého království se musel vypořádat s husity, proti kterým vyhlásil křížovou výpravu. Čechy vnímal jako kacířské, ale jeho pokus o dobytí Prahy se nepovedl. Prohrál na Vítkově proti Janu Žižkovi, ale i v bitvě pod Vyšehradem. I tak se nechal korunovat českým králem, protože měl ve své moci Pražský hrad. Po prohrané bitvě u Německého Brodu roku 1422 zemi opustil a snažil se v Čechách získat moc diplomatickou i vojenskou cestou.

Rozhodla bitva u Lipan

Husité později začali diplomatickým pokusům Zikmunda naslouchat a sdělili mu, že ho přijmou za krále, pokud on přijme jejich program. To bylo pro Zikmunda nepřijatelné. Až sedmnáct let po Václavově smrti se tak dočkal oficiálního přijetí, že právě on je český král. Tato příležitost se mu otevřela po bitvě u Lipan. Zikmund Lucemburský zemřel ve Znojmě 9. prosince 1437 na cestě do Uher. Po sobě nezanechal mužského následníka, s ním vymřela linie Lucemburků.

Záletný král August II. Silný: Nespočet milenek a čtyři stovky levobočků. Začal si i s vlastní dcerou

Císař a král Karel IV.: O italském atentátu na čtrnáctiletého kluka nás ve škole neučili. Zachránila ho víra v Boha

Za strýcem do Francie

Sedmiletý Václav byl odeslán na výchovu a za vzděláním do Francie, ke svému strýci. A protože tenhle strýček byl shodou okolností sám francouzský král Karel, měl i malý Václav naději na tu nejlepší péči. Té se mu také dostalo. Nejprve ale byl biřmován a právě při této příležitosti přijal jméno, pod kterým o něm již napříště slýcháme a čteme v kronikách. Z Václava se stal Karel a později po korunovaci dokonce Karel IV. Strýc mu dal do života to nejlepší, co jen budoucí panovník mohl získat - vzdělání jak světské, tak i církevní, a dokonce i první manželku Blanku, francouzskou princeznu. Pak už se ale musel Karel také vrátit domů a jako markrabě moravský se postavil do role, jakou mu osud určil. 

Smrti se vyhnul díky víře

Jedním z jeho úkolů se stala také cesta do Itálie, na kterou jistě po celý zbytek svého života nemohl zapomenout. Jeho otec jej sem v roce 1331 vyslal jako svého zástupce (čtrnáctiletého kluka), aby právě tuto část území spravoval. Co se vlastně tehdy přihodilo? Karel přicestoval do Itálie i se svojí družinou v době Velikonoc, dokonce přímo na Velký pátek. Jako velmi zbožný člověk se samozřejmě účastnil církevních tradic i mše. A právě tehdy mu Bůh a prozřetelnost podle jeho vlastních zápisů patrně zachránili život. O velikonoční neděli se chtěl budoucí panovník zúčastnit mše a jako velmi zbožný člověk zachoval také vše, co k tomu patří. Včetně eucharistického půstu přes svatým přijímáním. A právě to, jak se mělo brzy ukázal, rozhodlo o jeho dalším bytí. 

Viník byl odhalen samotným Karlem 

Karel IV. se dlouho modlil, poslouchal kázání a věnoval se Bohu. Když potom přišel z kostela a chtěl usednout k obědu, zjistil, že je jeho družina ve velkém problému. „Když jsem po mši přišel k obědu, bylo mi řečeno, že má čeleď náhle upadla do nemoci a zvláště ti, kdo před obědem něco pojedli. Já pak, sedě za stolem, nechtěl jsem jíst - a všichni jsme byli zastrašeni,“ píše Karel IV. ve své kronice. Co se stalo? Náhoda to nebyla a viník atentátu byl brzy odhalen. Tuhle část nešťasného příběhu panovník popsal pro budoucí generace: „Jak jsem se rozhlížel, viděl jsem člověka krásného a hbitého, jehož jsem neznal, který chodil kolem stolu a tvářil se němým. Pojat proti němu podezření, dal jsem ho zajmout. Po mnohém mučení třetího dne promluvil a přiznal se třetí den, že on namíchal v kuchyni do jídla jed z rozkazu a návodu Azzoneho Viscontiho.“ Bylo to tedy dílo tehdejšíno nejvyššího milánského představitele. Zdá se, že si tamní dokázali dost dobře představit, že se i nadále obejdou bez přítomnosti králova zástupce.“

Zachránil si život a našel přítele

Nebýt tak silné Karlovy zbožnosti, pravděpodobně by byl i on - a hlavně on - toho dne sprovozen ze světa. Není tedy divu, že se právě tehdy ještě více utvrdil v tom, že je jeho myšlení správné a vztah k Bohu a církvi je tou pravou cestou. Navíc našel přítele a spojence pro další dlouhé roky. Stal se jím Beneš Krabice z Vetmile, podobně smýšlející mladý muž, který se vyhnul otravě ze stejných důvodů jako sám Karel, a to je spojilo. 

Marie Terezie vážila tolik, že nesměla jezdit na koni. Jiří z Poděbrad na tom byl dost podobně

Král. Jeden ze symbolů země. Hrdý, nebojácný, mazaný, bohatý, ochranitelský. A štíhlý. Nebo ne? Na královském dvoře se stoly často prohýbaly pod množstvím jídla. Každý týden se musely přidělávat nové dírky na opasku. Kdo neznal míru?

Marie Terezie 

Jako jediná žena ovládla český trůn. Její pozice tedy nebyla jednoduchá. Na vrcholu byla rovných čtyřicet let. Zavedla povinnou školní docházku a evidenci obyvatel, prohrála Slezsko, zakázala mučení vězňů. Šestnáctkrát porodila a tolerovala manželovy nevěry. Ani ona sama prý nebyla bez škraloupu. Po celou dobu vlády měla hodně napilno. Vášní pro ni bylo jídlo. Nikdy se tím netajila a uměla si ho užít dosyta. Tak moc, že ke konci života musela oželet milovanou jízdu na koni. Sluhové ji na křesle přenášeli z jednoho patra do druhého a pomáhali jí s chůzí do schodů i s hygienou. Bylo jí jedno, co se zrovna servíruje. Důležité bylo množství jídla, čokoláda a litry kávy. 

Alžběta Kristina Brunšvicko-Wolfenbüttelská

Marie Terezie lásku k jídlu zdědila po své matce Alžbětě Kristině Brunšvické. Ta byla v mládí pověstná bělostnou pletí bez poskvrnky. Právě proto se jí přezdívalo Bílá Líza. Problémy s otěhotněním, život ve stínu manžela a strach, že nedá zemi následníka trůnu – to všechno u ní nakonec vyvolalo celou řadu zdravotních potíží a nemocí. Kvůli početí začala pít červené víno, což ji přivedlo na pokraj alkoholismu. Navíc to přeháněla s jídlem a ztratila veškerou soudnost. Po smrti Karla VI. ji dcera Marie Terezie, která nastoupila na trůn, odstřihla od podílu na moci. Samota Alžbětu ničila. Poslední roky byla silně obézní, neschopná pohybu a plně odkázaná na primitivní kolečkové křeslo.

V roce 1458 se stal Jiřík z Kunštátu a Poděbrad českým králem. Byl to moudrý muž, diplomat a po celých jedenáct let své vlády usiloval především o klid a mír.

Jiří z Poděbrad

To se mu sice dařilo, ale jeho rozhodování od stolu plného jídla se mu na sklonku života vymstilo. Jiří z Poděbrad přibíral skoro ze dne na den a krátce před svou smrtí v roce 1471 vypadal jako malý pivní soudek. Dnes bychom tento stav označili jako silnou obezitu na pomezí druhého a třetího stupně. Kromě toho jej trápily i další nemoci, například potíže se žlučníkem a s ledvinami.

Poslední dva roky už ani nechodil a nechal se svými sluhy převážet speciálně upraveným vozem. Příčina jeho skonu sice není známa, ale je jisté, že nezdravý životní styl celý proces značně urychlil. 

Matyáš Korvín, který převzal trůn po Jiřím z Poděbrad, byl sice také malého vzrůstu, ale postavu měl atletickou a samý sval a šlachu.

Korunovace Žofie Bavorské byla okázalá, nechybělo zlato, důstojnost, ani hostina. Královna ale musela trpět zimou

Být tak princeznou nebo dokonce královnou! Která žena si alespoň jednou v životě nepředstavovala, jak by to bylo krásné. Jenomže ono to v minulosti rozhodně tak nádherné, jak si představujeme, být nemuselo. Příkladem může být královna Žofie, která si svůj úděl asi příliš nepochvalovala. A začalo to už korunovací.

Korunovace 11 let po svatbě

Oproti jiným příkladům, kdy došlo ke korunovaci královny mnohem dříve, byla Žofie korunována českou královnou v Praze až v roce 1400, tedy plných 11 let po svatbě. Obřad to byl sice honosný, ale nesrovnatelný se slávou, která v tehdejších dobách provázela korunovaci králů. Pro Žofii přišel ráno do její komnaty arcibiskup a následoval slavnostní průvod z Hradu do chrámu svatého Víta.

Velkolepý průvod

Jen si to představme. Korunovační průvod, plný vzácných hostů, doprovází svoji paní ke korunovaci... Přední řady průvodu patřily konšelům Starého Města pražského, kteří byli pro tuto příležitost oblečeni všichni do stejné barvy, v rukavicích a se stříbrnými žezly. Za nimi již měl kráčet samotný Václav IV. (něktré zdroje se ale o králi v průvodu nezmiňují a vyvstává tak otázka, zda byl vůbec přítomen) a další významní příbuzní, dále zástupci církví, následováni Žofií, která kráčela pod nebesy, nesenými zemskými pány. Mladá žena ke korunovaci přicházela bez pokrývky hlavy, kterou jí zdobil jen perlový věnec. Její oděv připomínal kněžské roucho a obuta byla jen do sandálů. Za připomínku v této souvislosti stojí, že se korunovace odehrávala 15. března! Žádné velké teplo se tedy čekat nedá. Zdá se, že královna musela trpět zimou a snad si i mohla přát, aby byl obřad o něco kratší. Průvod potom uzavírali urození páni, nesoucí odznaky královské moci.

Ke korunovaci s doprovodem

K samotné korunovaci pak Žofie nešla sama. Doprovod jí dělala abatyše kláštera svatého Jiří na Pražském hradě a švagrová, vdova po Janu Zhořeleckém, vévodkyně Richardis. Potom Žofie usedla na trůn před oltář svatého Víta. Jaké mohly být v tu chvíli myšlenky ženy, která se měla oficiálně stát královnou? Vznešené, plné obav nebo ji třeba trápily obyčejné myšlenky, aby něco nepokazila, nezapomněla na některou součást ceremoniálu - zkrátka aby dostála své dnešní roli co nejdůstojněji?

Tíha královské koruny

Na přemýšlení měla Žofie dost času při kázání, v němž Jan z Mýta vysvětlil přítomným hostům původ a význam královských insignií, a potom již došlo na samotný akt korunovace. Toho se chopil arcibiskup Olbram. Zazněla věta, která oznamovala, že “Nejjasnější kněžna a paní Žofie, dcera bavorského vévody Jana, zákonná manželka nejneporazitelnějšího knížete a pána pana Václava, římského a českého krále, byla korunována na Pražském hradě před oltářem svatého Víta,” královna byla pomazána a arcibiskup ji na hlavu posadil zlatou korunu. A tak Žofie poprvé zažila skutečnou tíhu královské koruny, která byla podle všech dochovaných zpráv skutečně velmi těžká. A to dokonce natolik, že ji v průběhu dalšího obřadu museli pro jistotu přidržovat dva muži. Na konci mše královna přijímala Tělo Páně pod obojí způsobou.

Po obřadu hostina

Po dlouhých obřadech přišel čas - na co jiného, než na hostinu. V záznamech o jejím průběhu se píše, že se hosté dobře najedli a napili. To se ostatně dá od tak slavnostní královské hostiny očekávat.

Výběr hostů byl přísný

Stejně jako dnes, projevovala se i v minulosti při takovýchto příležitostech více než jindy přátelství i nevraživost. A tak zatímco byl na korunovaci mladé královny Žofie pozván uherský král Zikmund, moravský markrabě Jošt, norimberský purkrabí Jan III. z rodu Hohenzollernského nebo vyšehradský probošt Václav Králík z Buřenic, někteří jiní chyběli, jako například markrabě Prokop, který byl právě ve sporu s přítomným Zikmundem. A protože král je přece jen důležitější host než markrabě a protože bylo potřeba předejít případným problémům, nemohli být na místě oba najednou. Stejně to bylo i v mnoha dalších případech, včetně některých příbuzných samotné královny.

Manželské hádky

Královský život Žofie potom nebyl nijak příliš jednoduchý. Podle historických pramenů docházelo mezi ní a králem k poměrně častým neshodám, vyvolaným královou nedůvěřivou a žárlivou povahou. O tom, jestli měl k takovému podezírání důvod, by mohla vyprávět jen sama Žofie. Každopádně víme, že díky své povaze a radosti ze zábavy byla častým terčem pomluv. Mnozí jí také vyčítali její otevřenou podporu Janu Husovi.

Těžký život královny

Na jednu mladou královninu duši toho muselo být opravdu hodně.  Po smrti svého muže, krále Václava IV., musela na několik měsíců převzít celou tíhu vlády až do doby, kdy se trůnu ujal král Zikmund. V roce 1422 přesídlila do dnešní Bratislavy. Její majetek postupně získali husité, sám Zikmund dlužil Žofii nakonec až třicet tisíc zlatých místo toho, aby ji, jak byla jeho povinnost a jak mu velel slib, zabezpečil. Chudá Žofie ke konci svého života prakticky živořila, podle některých pramenů prodávala své oblečení, dlužila i dvořanům. Jiné zdroje ale toto tragické hodnocení částečně mírní.
Královna Žofie zemřela 4. listopadu roku 1428 a oproti svému přání být pochována v Bavorsku ji uložili do bratislavské kaple.

Ještě se zdá být život královny tak idylický jako v pohádkách?