„Ale je tu ještě jedna možnost, jak vám pomoci,“ pověděl jí Walter Schellenberg, podřízený samotného šéfa gestapa Reinharda Heydricha. Kitty zvědavě pozvedla obočí. Rozhodně nechce uvíznout ve vězení nebo v koncentračním táboře a je ochotná pro to udělat hodně, i když ví, že si zahrává s ohněm. „Budete pokračovat ve své práci, ale váš salon bude sloužit vyššímu účelu,“ nabízí se jí. Kitty v tu chvíli přemýšlí, jakým vyšším účelům může nevěstinec sloužit, ale vše se brzy ukáže. „Uděláme z něj luxusní podnik, kam budou chtít chodit důležití muži, a dáme tam odposlech,“ vysvětluje jí Schellenberg krok za krokem promyšlený systém.

„Budu mít vlastní děvčata, nebo mi nějaká dodáte,“ ptá se. To chce s jistotou vědět Kitty, která se snad ani neodvažuje uvažovat o tom, že by nabídku odmítla. Dostane se jí poněkud komplikované odpovědi o dvou skupinách prostitutek, ale to není až tak důležité. Je v pasti. Vyslechne si tedy zbytek požadavků a souhlasně přikývne. „Dobře, udělám, co budete chtít,“ odtuší, zklamaná tím, jak to všechno dopadlo. Krátce nato se vše dá do pohybu. Kittyin vykřičený dům je opravený a jako pečeně prošpikovaný moderními odposlouchávacími plošinami. Nesmí uniknout jediné slovo.

„Půjdeš s námi!“ Tato slova, stejně jako Kitty, slyší více než tisíc dívek během mnoha nájezdů na noční podniky. Poté jsou pečlivě prověřovány a jen dvacet z nich projde výběrovým řízením před komisí, v níž jsou i psychiatři. Jsou na ně kladeny vysoké nároky. Zaměstnankyně salonu Kitty musí být nejen krásné, ale také chytré, vzdělané, vysoce vypočítavé a loajální nacistické moci.

„Pokud budete svou práci dělat dobře, nemusíte se starat o svou vlastní budoucnost,“ je jim slibováno. Z dívek se tak vlastně stávají špionky, ale aby mohly svou práci vykonávat, musí být dokonale připravené. Do nevěstince Kitty je nelze poslat jen tak, musí ještě absolvovat důstojnickou školu. Dále se musí naučit šifry a několik cizích jazyků, protože se očekává, že salon navštíví zahraniční politici. Naučí se rozeznávat důstojnické hodnosti a znát aktuální politické události. Kromě toho jsou připraveni taktizovat při skryté špionáži a zároveň se přitom neprozradit. O odposleších v salonu nemají mít ani tušení, ale po každé návštěvě podají zprávu.

Vysoce postavený nacista popíjí drahý nápoj a listuje fotoalbem, na němž se na něj usmívají výjimečně krásné dívky. Jejich výrazy nejsou nevinné. Ani by neměly být, když jde o to, že dotyčný hodnostář si má vybrat, se kterou z nich stráví chvíle milostného dobrodružství. Toto album prochází rukama několika velmi vlivných mužů z řad německých důstojníků i zahraničních prominentů. Jedním z nich je i sám Reinhard Heydrich. Obrací list za listem, a jen tu a tam od nich odvrátí pohled, aby se znovu rozhlédl po útulném prostoru. Všechno dobře promyslel, spojil příjemné s užitečným, chlubí se v duchu. Ctít manželství a zejména plození dětí jako nacistickou budoucnost je jedna věc, ale SS-Obergruppenführer z vlastní zkušenosti ví, co dokáže ženská přitažlivost. Při shromažďování potřebných informací proto vsadil na jistou kartu. Sex.

„Uspokojen?“ Madame Kitty se na něj usměje a on přikývne. Salon v luxusní berlínské čtvrti Charlottenburg se stal vyhledávaným místem a Heydrich díky němu brilantně plní rozkazy svého nadřízeného Heinricha Himmlera. Ten ho pověřil, aby zjistil, zda nacisté nemají ve svých řadách zrádce, který hraje na obě strany a poskytuje nepříteli tajné informace. Heydrich, v té době již šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, který dohlíží na bezpečnostní policii, gestapo a kriminální policii, navštíví své muže ještě v dolním patře budovy, aby je pochválil, jak dobře dělají svou práci. Jsou to totiž oni, kdo přes odposlouchávací zařízení získávají vše, co se v salonu říká. Pokud se někdy zdá, že by snad návštěva salonu neměla přinést špionážní ovoce, každá z dívek ví, co má dělat. Stačí, když chytře a hlavně nenápadně zavedou řeč tam, kam je třeba. Muži, omámení erotickou atmosférou i alkoholem, pak řeknou mnoho.

Je červenec 1942, když lidé prchají ulicemi Berlína. „Do úkrytů,“ křičí mnozí přes sirény a zvuk padajících bomb. Město trpí pod náporem spojeneckého bombardování a mezi poničenými budovami je i ta, v níž sídlí Kittyin salon. Nejvyšší patro je zdevastované, a tak je jisté, že zde se projektu dařit nebude. Madam Kitty se snaží zachránit své živobytí a otevře si nový podnik v dolním patře budovy, ale klientela není příliš nadšená a nacisté už o spolupráci s ní nemají zájem. „Dům je opět váš, ale jestli jen šeptnete o tom, co se v něm dělo, vyřídíme si to s vámi,“ varuje ji gestapo. Madame Kitty vůbec nepochybuje o tom, že ji čeká smrt, a tak o době, kdy její salon figuroval v politickém dění, mlčí až do konce svých dnů. 25 000 kotoučů nahrávek ze salonu skončilo neznámo kde.

Velkým zklamáním byl generál SS Sepp Dietrich, který si zaplatil orgie se všemi dvaceti dívkami najednou, aniž by přitom pronesl jediné slovo o politice. Zvláštní příběh ze 2. světové války se stal námětem pro eroticky laděný film Salon Kitty, jenž v roce 1976 uvedl do kin italský režisér Tinto Brass.

Zdroje: IrishTimes, Dotyk, Welt.de