Salon Kitty: Heydrichův nacistický nevěstinec
Salon Kitty: Heydrichův nacistický nevěstinec, pomocí kterého špehoval prominenty režimu |
![]() |
V roce 1939 dostala tajná policie zvláštní úkol. Měla pozatýkat nejkrásnější prostitutky ve městě a vybrat z nich ty, které jsou oddány nacistickému režimu. Dvacítka atraktivních žen pak byla vyškolena pro Heydrichův špionážní projekt. |
Prostitutka Kitty Schmidtová, původním jménem Katharina Zammitová, která vedla svůj vlastní podnik od počátku třicátých let, měla vše důkladně promyšlené. Vydělané peníze si delší dobu spořila. Proto se také rozhodla opustit Berlín, nad nímž se v tu dobu stahovala válečná mračna. Nejprve se má dostat do Holandska a odtud pokračovat dál, jen aby 28. června 1939 uslyšela nepříjemnou větu: „Jedete s námi.“ Rázem je konec snů o lepší budoucnosti. Žena zbledne jako stěna, když je zatčena. Brzy se dozvídá, že gestapo o ní má více informací, než by si přála. Na velitelství, kam ji odvedou příslušníci této tajné státní policie, je ujištěna o tom, co už dávno tušila. Hrozí jí přísný trest.
Děsivá naděje„Ale je tu ještě jedna možnost, jak vám pomoci,“ pověděl jí Walter Schellenberg, podřízený samotného šéfa gestapa Reinharda Heydricha. Kitty zvědavě pozvedla obočí. Rozhodně nechce uvíznout ve vězení nebo v koncentračním táboře a je ochotná pro to udělat hodně, i když ví, že si zahrává s ohněm. „Budete pokračovat ve své práci, ale váš salon bude sloužit vyššímu účelu,“ nabízí se jí. Kitty v tu chvíli přemýšlí, jakým vyšším účelům může nevěstinec sloužit, ale vše se brzy ukáže. „Uděláme z něj luxusní podnik, kam budou chtít chodit důležití muži, a dáme tam odposlech,“ vysvětluje jí Schellenberg krok za krokem promyšlený systém. |
Ocitla se v pasti„Budu mít vlastní děvčata, nebo mi nějaká dodáte,“ ptá se. To chce s jistotou vědět Kitty, která se snad ani neodvažuje uvažovat o tom, že by nabídku odmítla. Dostane se jí poněkud komplikované odpovědi o dvou skupinách prostitutek, ale to není až tak důležité. Je v pasti. Vyslechne si tedy zbytek požadavků a souhlasně přikývne. „Dobře, udělám, co budete chtít,“ odtuší, zklamaná tím, jak to všechno dopadlo. Krátce nato se vše dá do pohybu. Kittyin vykřičený dům je opravený a jako pečeně prošpikovaný moderními odposlouchávacími plošinami. Nesmí uniknout jediné slovo. Vyškolené prostitutky„Půjdeš s námi!“ Tato slova, stejně jako Kitty, slyší více než tisíc dívek během mnoha nájezdů na noční podniky. Poté jsou pečlivě prověřovány a jen dvacet z nich projde výběrovým řízením před komisí, v níž jsou i psychiatři. Jsou na ně kladeny vysoké nároky. Zaměstnankyně salonu Kitty musí být nejen krásné, ale také chytré, vzdělané, vysoce vypočítavé a loajální nacistické moci. „Pokud budete svou práci dělat dobře, nemusíte se starat o svou vlastní budoucnost,“ je jim slibováno. Z dívek se tak vlastně stávají špionky, ale aby mohly svou práci vykonávat, musí být dokonale připravené. Do nevěstince Kitty je nelze poslat jen tak, musí ještě absolvovat důstojnickou školu. Dále se musí naučit šifry a několik cizích jazyků, protože se očekává, že salon navštíví zahraniční politici. Naučí se rozeznávat důstojnické hodnosti a znát aktuální politické události. Kromě toho jsou připraveni taktizovat při skryté špionáži a zároveň se přitom neprozradit. O odposleších v salonu nemají mít ani tušení, ale po každé návštěvě podají zprávu. Ohlušující potěšeníVysoce postavený nacista popíjí drahý nápoj a listuje fotoalbem, na němž se na něj usmívají výjimečně krásné dívky. Jejich výrazy nejsou nevinné. Ani by neměly být, když jde o to, že dotyčný hodnostář si má vybrat, se kterou z nich stráví chvíle milostného dobrodružství. Toto album prochází rukama několika velmi vlivných mužů z řad německých důstojníků i zahraničních prominentů. Jedním z nich je i sám Reinhard Heydrich. Obrací list za listem, a jen tu a tam od nich odvrátí pohled, aby se znovu rozhlédl po útulném prostoru. Všechno dobře promyslel, spojil příjemné s užitečným, chlubí se v duchu. Ctít manželství a zejména plození dětí jako nacistickou budoucnost je jedna věc, ale SS-Obergruppenführer z vlastní zkušenosti ví, co dokáže ženská přitažlivost. Při shromažďování potřebných informací proto vsadil na jistou kartu. Sex. Erotické podněty„Uspokojen?“ Madame Kitty se na něj usměje a on přikývne. Salon v luxusní berlínské čtvrti Charlottenburg se stal vyhledávaným místem a Heydrich díky němu brilantně plní rozkazy svého nadřízeného Heinricha Himmlera. Ten ho pověřil, aby zjistil, zda nacisté nemají ve svých řadách zrádce, který hraje na obě strany a poskytuje nepříteli tajné informace. Heydrich, v té době již šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, který dohlíží na bezpečnostní policii, gestapo a kriminální policii, navštíví své muže ještě v dolním patře budovy, aby je pochválil, jak dobře dělají svou práci. Jsou to totiž oni, kdo přes odposlouchávací zařízení získávají vše, co se v salonu říká. Pokud se někdy zdá, že by snad návštěva salonu neměla přinést špionážní ovoce, každá z dívek ví, co má dělat. Stačí, když chytře a hlavně nenápadně zavedou řeč tam, kam je třeba. Muži, omámení erotickou atmosférou i alkoholem, pak řeknou mnoho. Neslavný konecJe červenec 1942, když lidé prchají ulicemi Berlína. „Do úkrytů,“ křičí mnozí přes sirény a zvuk padajících bomb. Město trpí pod náporem spojeneckého bombardování a mezi poničenými budovami je i ta, v níž sídlí Kittyin salon. Nejvyšší patro je zdevastované, a tak je jisté, že zde se projektu dařit nebude. Madam Kitty se snaží zachránit své živobytí a otevře si nový podnik v dolním patře budovy, ale klientela není příliš nadšená a nacisté už o spolupráci s ní nemají zájem. „Dům je opět váš, ale jestli jen šeptnete o tom, co se v něm dělo, vyřídíme si to s vámi,“ varuje ji gestapo. Madame Kitty vůbec nepochybuje o tom, že ji čeká smrt, a tak o době, kdy její salon figuroval v politickém dění, mlčí až do konce svých dnů. 25 000 kotoučů nahrávek ze salonu skončilo neznámo kde. Velkým zklamáním byl generál SS Sepp Dietrich, který si zaplatil orgie se všemi dvaceti dívkami najednou, aniž by přitom pronesl jediné slovo o politice. Zvláštní příběh ze 2. světové války se stal námětem pro eroticky laděný film Salon Kitty, jenž v roce 1976 uvedl do kin italský režisér Tinto Brass. Zdroje: IrishTimes, Dotyk, Welt.de |
Po stopách zaniklých pražských nevěstinců |
Věříte, že na Starém Městě v Praze se dají dodnes najít stopy po zaniklých nevěstincích? Naštěstí nám o nich nechal bohaté záznamy Egon Erwin Kisch i někteří další autoři. Při troše fantazie si můžeme představit, jak to v křivolakých uličkách po setmění vypadalo. |
Za Rakouska-Uherska se prostituce trpěla za podmínek, že se její poskytovatelky registrovaly, chodily na pravidelné lékařské prohlídky a své služby nabízely ve veřejných domech neboli nevěstincích. Čtyři roky po vzniku Československa, v červenci 1922, byl přijat zákon o potírání pohlavních nemocí, který zrušil policejní i jiná správní opatření k dozoru nad prostitucí, a byly zrušeny i nevěstince.Poskytování erotických služeb se poté skrývalo pod pláštíky masérských salónů, parfumerií, šití prádla na míru apod. Budeme-li tedy hledat místa, kde se nacházely nejproslulejší nevěstince, musíme se vrátit o více než 90 let zpátky, navíc často do míst, která v původní podobě už neexistují. Nejvíc vykřičených domů, hampejzů neboli bordelů, totiž bylo v Páté čtvrti, tedy v uličkách židovského města, které změnila asanace na přelomu 19. a 20. století téměř k nepoznání. Detektivové „své“ prostitutky dobře znaliNa IV. bezpečnostním oddělení vládního rady Josefa Vaňáska neboli „Čtyřce“ byl mnoho let šéfem mravnostní policie Ladislav Drašner, o němž se v pražských šantánech dokonce zpívaly kuplety. Jeho rozložitá postava v širáku a s hůlkou v ruce budila respekt. Galerka ho oslovovala „milostpane“. Podnikal pravidelně tříhodinové šťáry, které začínal v ulici Karoliny Světlé a pokračoval až do Kaprovy ulice a do „Židů“. Detektivové „své“ prostitutky dobře znali, často je používali i jako informátorky a nejednou se stalo, že je sami začali „pást“. To je případ bývalého detektiva Leopolda Friedmanna, který provozoval svůj podnik v dnešní Široké ulici, či Emanuela Kauckého, jenž měl luxusní nevěstinec v Platnéřské ulici čp. 125. Díky němu tak zbohatl, že jezdil nakupovat diamanty do Antverp a zanechal po sobě také velkou sbírku starožitností. V jeho podniku údajně začínala Tonka Šibenice. Přímo naproti podniku Kauckého, kde dnes stojí budova pražského magistrátu, se nacházela špeluňka Batalion, v podstatě sklepní prostor s lavicemi a soudky s kořalkou, již si možná vybavíte ze stejnojmenného filmu Miroslava Cikána z roku 1937. František Smolík v něm hraje advokáta chudých Františka Uhra, kterého zklamání v manželství přivede až na samé společenské dno. V Batalionu se scházela pražská spodina včetně šlapek a jejich pasáků. Vraťme se však ještě k Tonce Šibenici, o níž v roce 1921 napsal E. E. Kisch dojemnou povídku, v níž tato prostitutka, pravým jménem Antonie Havlová, splní poslední přání odsouzence na smrt a stráví s ním noc před popravou. Povídku pak zdramatizoval Emil Artur Longen a do hlavní role obsadil svou ženu Xenu, která ji úspěšně hrála v divadle v Adrii. Je možná víc než symbolické, že se Tonka Šibenice stala i prvním českým zvukovým hraným filmem. |
Do hlavní role obsadil režisér Karel Anton jihoslovanskou krásku Itu Rinu, která měla v té době za sebou řadu německých filmů i mezinárodně proslavený Machatého Erotikon. Tajná láska U Štupartů Nabízel taneční parket, živou hudbu (vystupoval tu mj. i R. A. Dvorský), ale také patnáct slečen pochybného původu a profese. Podnik byl ovšem proslulý, a tak ho navštěvovali i diplomaté a významní umělci. Jeden z detektivů Vaňáskovy „Čtyřky“, Jiří Tuček, se tu při pravidelných kontrolách zamiloval do pokojské, a ač ženatý, zplodil s ní v roce 1935 dceru. Zachovala se fotografie, kde mu z balkónu mává malá Anička se svou maminkou. Detektiv se však kvůli nim nerozvedl, i když to prý byla velká láska… Dnes tu najdete hudební klub s původním názvem Chapeau Rouge, v jehož třech patrech vystupují kapely z celého světa… |
![]() |
Několik kroků odsud, na konci Jakubské ulice, se nacházel proslavený nevěstinec U Napoleona, kde se scházel arcivévoda Karel, budoucí poslední rakousko-uherský císař, s prostitutkou přezdívanou Chapeau rouge je opět na původním místě. Zlatovlasá Elsa. Ač prý vzešla z „pustých rodičů“, „něžná, sladká a skoro básnická byla i její chůze a graciézní pohyby“, jak napsal v roce 1927 další znalec pražské galerky K. L. Kukla ve své knize Konec bahna Prahy. Uličky neřesti v okolí Staroměstského náměstíV areálu Ungeltu v domě U Černého medvěda, kde je dnes malý tichý hotýlek, bývala proslulá noční krčma příznačně zvaná Tunel. V její vstupní části sedávaly podle Kische veteránky lásky. U dveří pak postávaly prostovlasé dívky a snažily se vlákat kolemjdoucí muže… Jen o pár kroků blíž ke Staroměstskému náměstí nabízel přístřeší také hodinový hotel Ungelt, kde se platilo dvacet korun za hodinu, za celou noc třikrát tolik. Za první republiky už to byl solidní podnik s restaurací stejně jako dnes. Když přejdeme Staroměstské náměstí a vydáme se do Železné ulice, čekají tam na nás hned dvě uličky neřesti. Tou první vpravo je na první pohled velmi romantická, úzká a klikatá Kožná ulice, kde můžete posedět v restauraci U Špirků. Ta byla za první republiky tajným nevěstincem, jehož hosté se s lehkými děvami scházeli v pokojích ve druhém patře. Údajně tu v jedné komůrce přebývala koncem života i Tonka Šibenice. |
V Kožné se nacházely ještě další podobné podniky, ovšem nejnižší kategorie, které nesly jména podle přezdívek svých majitelek – Kafemlejnek a Mastný drdol. Půjdete-li Železnou ulicí ještě dál a pak zahnete doleva, ocitnete se v další starobylé uličce – Kamzíkové. Tady se vyskytoval vůbec nejluxusnější pražský nevěstinec, který již kolem roku 1865 provozoval Abraham Goldschmidt v domě U Červeného páva. Hosté ho nazývali salón Gogo a chodili do něj na „lov kamzíků“. Býval mezi nimi i německý kancléř Otto von Bismarck, později ho údajně poctil návštěvou i následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este. Skladatel Gustav Mahler sem chodil komponovat do tzv. japonského pokoje a pochvaloval si, že ho tu nikdo neruší. Podnik sice zanikl již před rokem 1918, dům však stojí dodnes. Směrem do Celetné ulice je dnes vyhledávané Muzeum čokolády Choco Story. Hampejzy u hřbitovaPokud se naopak vydáte přes Staroměstské náměstí opačným směrem do Kaprovy ulice, zastavte se na chvíli u domu č. 10, kde se nachází původní modrý pokoj skladatele Jaroslava Ježka. Právě v těchto místech, ale i v dalších domech v ulici, která bývala daleko víc křivolaká, než je dnes, kvetla prostituce. Bývalo tu doslova její centrum. Zachovala se policejní zpráva o tom, že deset majitelů okolních domů si stěžuje na hlučné a nemravné chování kuplířů a holek a žádá magistrát, aby zakročil. Jak se k problému úředníci postavili, o tom již není nic známo. Snad nejvíc se v „Kaprovce“ dařilo podniku madam Fleklové, který navštěvovaly i starší dámy, jimž madam dokázala zajistit silného „sladovnického chlapíka“ anebo „čtyřhranného mladého mlynáře“. V bývalé Páté čtvrti, židovském městě, které začíná v polovině ulice, bývaly věhlasné nevěstince i ubohé špeluňky snad na každém rohu. Když se vydáte do ulice U Starého hřbitova, a zapojíte fantazii, můžete si představit, že tu místo luxusních činžáků stály staré, dvou- až třípatrové domky a ulice již podle názvu Hampejská byla plná prodejných ženštin. Své řemeslo vykonávaly v bezprostřední blízkosti židovského hřbitova, kam dnes směřují tisíce zvědavých turistů z úplně jiného důvodu. |
18. 1. 2014, 17:58
Právo, Blanka Kovaříková
|
![]() |