HERECKÉ PĚVECKÉ,TANEČNÍ HVĚZDY
Michail Baryšnikov: legendární tanečník dramaticky uprchl ze SSSR, zlomila ho matčina sebevražda |
 |
|
168 cm vysoký excelentní baletní sólista je nepřehlédnutelný. Nejen svými tanečními výkony, které právem vstoupily do síně slávy světového baletu. Ale i svou nevšední vizáží a sklony k obdivování ženské krásy. Dobrodružný život Michaila Baryšnikova. Když jsem na pódiu viděl tančit Baryšnikova, uvědomil jsem si, že balet zcela ovládá mou mysl a mé tělo. Bylo to hypnotické,“ zmínil se sám Freddie Mercury, který k tomuto tanečnímu žánru inklinoval po celou svou kariéru. Pro někoho je mužský balet jen „hopsání“ zženštilých mrňavých mužíčků, pro jiné skutečné vrcholové umění - těžká dřina, hodiny a hodiny náročných zkoušek, aby pak člověk obdivoval ladnost a pružnost tanečníků, která je vykoupena krví, potem a bolestí. Své by o tom mohly vyprávět primabaleríny a sólisté. |
 |
| Za jednoho z nejlepších (ne-li nejlepšího vůbec) je pokládán i rodák z Rigy v Lotyšsku v tehdejším SSSR Michail Baryšnikov (angl. transkripce Mikhail Baryshnikov). Jeho cesta za slávou byla trnitá, svou dobrodružnou emigrací zasadil Sovětskému svazu těžkou ránu a jako jeden z mála se v Americe skutečně prosadil.Nejen na poli tanečním, ale i hereckém. Zabývá se choreografií, má několik doktorátů z proslulých univerzit, a také se dostal do přízně mnoha slavných žen. Dlužno dodat, že se nemusel ani moc snažit. I když je menší postavy, oplývá takovým šarmem, že z něj byla omámena i naše tehdejší první dáma. Když vystupoval v roce 1999 v Praze, dlouho a dlouho s ním Dagmar Havlová s dcerou Ninou hovořily v zákulisí.Míša, jak ho familiárně nazývají přátelé, má obrovské charisma a kouzlo osobnosti. Nevšední a zvláštní muž často vzpomíná na svou rodnou zemi i útěk, který sám nazval slovem „tragikomický“. A také na rodiče. Měl velice podivné dětství, chladného a tvrdého otce důstojníka a milovanou matku, která svůj život ukončila sebevraždou. Jaký je životní osud Michaila Baryšnikova? |
 |
|
tec považoval novorozeného syna za chcípáčka, atmosféra v komunálním bytě byla mírně řečeno příšerná. „Otec čekal na slíbený služební byt, ale nikdy se ho nedočkal. Vždy mu říkali: samozřejmě, je to v jednání, to je jasné, musíte slušně bydlet! A nic. Nikdy nic. Otec se zatvrdil a všechny nás nesnášel. Maminka neměla žádné vzdělání, to jí také vyčítal. Ale milovala umění, operu a divadlo. Brávala nás na všechna představení.“ Michail baletu propadl od útlého dětství. Byl maličký, hubený, chodil na baletní hodiny, ale potají, protože s tím otec samozřejmě nesouhlasil - přišlo mu to zženštilé. Michail trávil spoustu času u rodinných známých. Erika Vitina často vzpomínala na pobyty budoucího světoznámého tanečníka u jejích rodičů. Ti ho podporovali. Zaplatili mu hodiny baletu. Jenže Michail byl malý. I na baleťáka. Spával dokonce v dřevěném postroji, který ho měl „narovnat“ a tím pádem by mu pár centimetrů přidal. „Neustále tančil. I když seděl, nohy neměl v klidu, létal a skákal. Byl jako z gumy, bylo to naprosto neskutečné,“ říkala Erika. |
 |
| Když mu bylo devět let, maminka Alexandra navázala přátelství s baletkou, která tančila v Moskvě a dávala lekce tance v Rize. „Matka byla nadšená a potají mě k ní zapsala. Když mi bylo jedenáct, přešel jsem na státní baletní akademii. Jedním ze spolužáků byl i Godunov, představte si!“ smál se při vzpomínce na dalšího baletního „zběha“. Profesoři v rtuťovitém chlapci objevili nesmírný talent. Tehdy jedenáctiletý Míša tančil své první role, byl ale vzrůstem malý, takže ho nechtěli dávat do popředí, aby se nesoulad s vysokou tanečnicí na špičkách nestal směšným. To ho velice zlobilo, protože byl občas upozaďován po celou svou kariéru v SSSR. |
| To, co z Baryšnikova udělalo vzor tance konce dvacátého století, je částečně čistota jeho baletní techniky. Jeho virtuozita, skoky, piruety - bylo to vše tak čisté a perfektní, že to bylo až nadpozemské. Byl schopen dovést své tělo až na samou hranici - dál už to prostě nešlo - a při tom se tvářit, že je vše lehké a naprosto normální. Ale to, co z něj udělalo umělce, je úplnost jeho výkonů: úroveň soustředění, obrovské množství detailů - rotace ramene, úhel čelisti, dokonce i roztažení prstů. Je v něm prostě vidět víc než ve většině ostatních tanečníků. Bez ohledu na to, jakou roli hraje, vždy ji plně ctí a udělá i z malého výstupu věc, která strhne pozornost jen na něj. |
| Anthony Dowell, plným jménem Sir Anthony James Dowell, se narodil 16. února 1943 v Londýně, Spojené království. Byl významným anglickým baletním tanečníkem a choreografem, který získal široké uznání v oblasti klasického baletu. Dowell vstoupil do Royal Ballet School v Londýně a později se připojil k Royal Ballet Company. Jeho vynikající taneční dovednosti a expresivní výkony ho brzy povýšily na jednoho z předních tanečníků Royal Ballet. Jeho kariéra dosáhla vrcholu, když v roce 1980 byl jmenován uměleckým ředitelem Royal Ballet, pozici, kterou zastával až do svého odchodu v roce 2001. Anthony Dowell byl ceněný nejen jako tanečník, ale také jako choreograf. Jeho choreografická práce zahrnovala adaptace klasických baletů a nové díla. Jeho významná role zahrnovala postavu Prince Siegfrieda ve "Swan Lake" a nesmazatelně se zapsal do historie baletu. V roce 1986 byl povýšen na rytíře za svůj výjimečný přínos umění. Anthony Dowell je stále považován za jednu z klíčových postav britského baletu. |
| Filippo Taglioni byl italský baletní tanečník a choreograf narozený 5. listopadu 1777 v Miláně a zemřel 11. února 1871 ve Stockholmu. Byl vynikajícím tanečníkem a choreografem své doby. Taglioni se proslavil zejména díky své práci na baletu "La Sylphide," který vytvořil pro svou dceru Marii Taglioni.Taglioni pracoval v Paříži a později se stal sólistou Královského švédského baletu ve Stockholmu. Jeho nejvýznamnější přínos k baletu spočíval v tom, že se stal průkopníkem stylu romantického baletu. Jeho syn Paul Taglioni byl také významným baletním tanečníkem a choreografem. Filippo Taglioni je považován za jednu z klíčových postav v historii baletu a jeho přínos k vývoji tohoto uměleckého žánru je nezastupitelný. |
| heodore Kosloff byl ruský tanečník a choreograf, narozený 22. ledna 1882 v Moskvě, a zemřel 22. listopadu 1956 v Los Angeles. Byl známý svými vynikajícími tanečními schopnostmi a přispěl k rozvoji baletu ve 20. století. Kosloff studoval na Moskevském imperiálním divadle a stal se členem baletního ansámblu. Později se přidal k Sergeji Ďagilevovi a jeho Baletu Russe, což byla významná taneční skupina. Kosloff byl známý svým uměleckým vyjádřením a vynikajícími dovednostmi v taneční technice. Mezi jeho významná díla patří také jeho vystoupení s Diaghilevovým Baletom Russe, kde proslul svými precizními fouetté tour, což jsou náročné kroky v tanci provedené v přesném tempu k hudbě. Později emigroval do Spojených států a pokračoval ve své taneční kariéře a choreografii. |
| Maurice Béjart, vlastním jménem Maurice-Jean Berger, byl francouzský tanečník a choreograf, narozený 1. ledna 1927 v Marseille a zemřel 22. listopadu 2007 v Lausanne ve Švýcarsku. Béjart byl jedním z nejvýznamnějších a nejvlivnějších postav v oblasti moderního baletu. Jeho umělecká kariéra zahrnovala práci s mnoha předními tanečními společnostmi, ale nejvíce se proslavil jako zakladatel a umělecký ředitel baletu Ballet du XXe Siècle (Balet 20. století). Jeho choreografie byly známé pro svou originalitu, inovativní přístup k tanečnímu umění a spojení různých tanečních stylů. Jedním z jeho nejznámějších děl je balet "Bolero," který vytvořil v roce 1960 a stal se ikonickým představením, které přetrvává ve světě tanečního umění. Béjart během své kariéry získal mnoho ocenění a jeho vliv na světový baletní a taneční prostor je nezastupitelný. |
Byla možná krásnější než Mandlová či Baarová, přesto upadla v zapomnění |
 |
|
Řeč je o herečce stříbrného plátna, která doslova oplývala krásou a na svou dobu se ji nebála ukazovat. Svůj půvab ovšem předvedla více v zahraničí než divákům doma. Proč tedy nedosáhla výrazného úspěchu i u domácího publika? Přestože se narodila v Čechách, známá je více zahraničním divákům. V českém filmu hrála jen jednou, a byl to právě asi její největší trhák. Dnes už si na ni příliš filmových diváků nevzpomene. Hana Smékalová, kterou poznal filmový svět pod jménem Florence Marlyová, se narodila 2. června 1918 v Obrnicích u Mostu. Už její narození je zahaleno rouškou tajemství, některé zdroje totiž uvádí, že se narodila až 2. července 1919. Také místo narození bývá zpochybňováno, někdy se uvádí i Brno či oblast Olomoucka. V každém případě své vlohy pěstovala už od malička. Nejdříve se chtěla stát operní zpěvačkou, soukromě studovala u pražských operních pěvců. Z důvodu vady hlasivek se však rozhodla pro studium umění, literatury a filozofie na Sorbonně v Paříži. Toto rozhodnutí pak ovlivnilo nejen její budoucí kariéru, ale i celý život. Sladká Paříž a další cestyVe Francii se seznámila s filmovým režisérem Pierrem Chenalem (1904-1990), za kterého se v roce 1938 provdala. Byl to on, kdo jí otevřel cestu do francouzských ateliérů. V Chenalových filmech si zahrála paní de Gordon (Alibi, Křivé svědectví), Emmu Pontier (Lafarge) aj. Publikum si takřka hned získala svou zvláštní krásou, ostrými rysy v obličeji, hustými černými vlasy, uhrančivým pohledem i dalšími aspekty. Ačkoliv byla Češka, hodila se tak svým typem spíše do oblastí jižní Evropy. V červnu 1940 s manželem uprchla do Argentiny, aby unikli blížícímu se nacismu z Německa. V Argentině pak prožili celou válku a ztvárnila tam několik dalších rolí. V roce 1946 se manželé vrátili zpět do Francie a Florence si zahrála Hildu Garosi v Clémentově dramatu Krysy (1947). Na skok doma a hned titulní roleJejí krátké návštěvy v Československu pak hbitě využil režisér Otakar Vávra, který ji obsadil do titulní ženské role zhýčkané princezny Vilemíny v dramatu Krakatit (1948) podle stejnojmenného románu Karla Čapka. Tuto svou roli vnímala spíše symbolicky, což dokládá i fakt, že svůj honorář 100.000 dolarů věnovala svým přátelům a příbuzným v tehdejším Československu. Dobová kritika však na její adresu nešetřila ostrých slov, která byla ale často motivována spíše politickými a ideologickými motivy. Po dokončení tohoto filmu získala Florence smlouvu s americkou společností Paramount a odjela do Hollywoodu. Natáčela (Sealed Verdict, Tokyo Joe, Tokyo File 212 nebo Gobs and Gal) a cestovala, roku 1952 jí nebylo obnoveno americké vízum a byla zapsána na černou listinu za údajné sympatizování s komunisty. S herečky hraběnkouV roce 1955 se rozvedla s Pierrem Chenalem a stala se hraběnkou, když si na několik let vzala starého rakouského hraběte Adolfa Degenharta von Wurmbrand – Stuppach (1893 – 1965). V polovině 50. let cestovala, žila v Chile a v Mexiku, znovu natáčela filmy s Chenalem, nakonec bylo její jméno očištěno a mohla se opět vrátit do USA (jednalo se o záměnu se zpěvačkou Annou Marly). V USA pak výrazně spolupracovala i s americkou televizí a jejími seriály. Krátce před koncem své kariéry se rozhodla zkusit v kinematografii i jiné profese. U krátkého snímku Space Boy (1973) pracovala nejen jako hlavní herečka, ale též jako zpěvačka, scenáristka, autorka hudby a textu písní. Snímek se mimo jiné promítal na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, kde byl zařazen do soutěže krátkých filmů. Skandály i drogyPozdější kariéru Florence Marlyové provázely i některé skandály, jako například soud a následný trest kvůli přechovávání a držení zakázaných omamných látek. Po zbytek života se usadila v Kalifornii a dožila v ústraní. Florence Marlyová zemřela na srdeční infarkt 9. listopadu 1978 jako už zapomenutá hvězda, ve věku šedesáti let. Zdroj: |
