HERECKÉ HVĚZDY ČR -ŽIVOTOPISY
19. 3. 2023
Vlastimil Brodský |
Vlastimil Brodský, přáteli a kolegy zvaný Bróďa byl významný český herec, dlouholetý člen hereckého souboru Divadla na Vinohradech (v Národním divadle vystupoval pouze jako host). Zřejmě po absolvování studia na gymnáziu v Bohumíně se s ním rodiče přestěhovali ze Slezska do Prahy. Na začátku války se přihlásil do herecké školy E. F. Buriana, založené při jeho slavném divadle D 34. Původně se tu chtěl zlepšit v tanci (uměl stepovat a dokonce vedl i taneční kurs), ale Burian si všiml jeho talentu a doporučil mu dráhu hereckou. Když nacisté v roce 1941 divadlo zavřeli, společně s ostatními spolužáky pomohl rozběhnout pololegální divadlo Větrník. Po 2. světové válce odešel z Větrníku, krátce (1946-47) působil v Divadle satiry (tehdy ještě nesídlilo na své pozdější scéně ve Vodičkově ul.), z něhož se na chvíli vrátil k E. F. Burianovi do divadla D 47. Zklamán tehdejším uměleckým a politickým směřováním svého mistra, přešel nakonec do Divadla na Vinohradech, kde zakotvil na dalších 36 let, až do roku 1984. Z rozvedeného prvního manželství s tenistkou Bíbou Křepelkovou pochází jeho syn Marek Brodský a z rozvedeného druhého manželství s herečkou Janou Brejchovou pochází jeho dcera Tereza Brodská, herečka. Jako jediný český herec získal cenu Berlínského mezinárodního filmového festivalu Zlatý medvěd za roli v německém filmu Jakub lhář. V roce 2002 získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli ve filmu Babí léto. Jednalo se také o výborného rozhlasového herce, několik desítek let působil v Československém rozhlase jakožto populární skřítek Hajaja, jenž předčítal každý den dětem pohádky na dobrou noc. Dne 20. dubna 2002 spáchal sebevraždu. Je po něm pojmenována ulice v Praze. |
Rudolf Hrušínský |
Rudolf Hrušínský byl významný český herec. Kromě toho také působil i jako divadelní a filmový režisér, je rovněž autorem jedné detektivní divadelní hry První případ z roku 1944, počátkem 90. let krátce zasedal jako poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Vlastním jménem Bőhm. Už jeho otec, herec Rudolf Bőhm, si změnil jméno na Hrušínský. (Hrají spolu ve filmech Humoreska a Prosím, pane profesore). Matka Hermína pocházela z hereckého rodu Červíčků, který vede až k Ondřeji Červíčkovi, který hrával s J. K. Tylem a později se stal ředitelem kočovné divadelní společnosti. Rudolf II se narodil za jevištěm a od dětství byl na prknech, která znamenají svět, jako doma. Dokud neuměl chodit, býval užíván jako živá rekvizita. Od chvíle, kdy chodit začal, hrál v rodinné kočovné společnosti dětské role včetně holčiček, což ho velmi ponižovalo a cítil potřebu občas publiku ukázat, že je chlapeček. V rodinné společnosti se vyvíjel do doby, kdy ho kvůli exhibici s lasem vyloučili z reálného gymnázia na Letné a musel přejít na žižkovskou měšťanku. V sezóně 1935/6 začal hrát pod otcovým vedením v žižkovském divadle Akropolis. Roku 1936 hrál úspěšně v Pražském dětském divadle Míly Mellanové a v holešovické Uranii, kterou řídil syn slavného Vendelína Budila, Rudolf. 31. 8. 1937 ho angažoval režisér E. F. Burian do svého avantgardního divadla D 38. Současně začal Rudolf účinkovat v Čs. rozhlase a učil se hrát ve filmu. V D 38 hrál pod otcovým původním jménem, Bőhm, dva roky, ale nebyl žákem herecké školy při tomto divadle, která vznikla až 1940. U Buriana získal kultivaci přednesu a rozvíjel se u něj syntetický herecký projev, schopnost zpěvu a tance. (Rudolf měl hudební vlohy - kromě zpěvu uměl i hrát na housle, což později využil i ve filmu.) Hraje zde např. studenta Jindru Benetku v dramatizaci Žákovy knihy Škola základ života, prince Leonce v Büchnerově pohádce Leonce a Lena (s partnerkou Jiřinou Stránskou), hrobaře v Žebravém Bakusovi (První lidová suita) a Druhého žáka i zlotřilého jenerála Mince v Druhé lidové suitě (tohoto padoucha, hraného venkovským chasníkem, zachytil filmový šot). |
Vladimír Menšík |
Vladimír Menšík byl český herec moravského původu, moderátor, lidový vypravěč a bavič, držitel ocenění národní umělec, otec herečky a moderátorky Martiny Menšíkové. V divadle hrál jen velmi málo - většinu ze svých 150 rolí ztvárnil ve filmu a televizi. Život Rodák z moravských Ivančic přičichl k divadlu v hudebním souboru Adolfa Pištěláka. Nejprve vystudoval průmyslovou školu a nějakou dobu pracoval v Brněnských strojírnách. Teprve později se pokusil dostat na brněnskou JAMU (Janáčkova akademie múzických umění), což se mu na druhý pokus podařilo a po absolutoriu v roce 1953 nastoupil do Vesnického divadla, kde jej v roce 1955 objevil E.F.Burian, který jej také angažoval. I přesto, že zde dostal spousty příležitostí a přestože byl divadlem zcela pohlcen, toužil zahrát si ve filmu. Jeho vůbec první účinkování před kamerou proběhlo ve snímku Velká příležitost a to víceméně coby komparsista. Teprve ve snímku Dědeček automobil režiséra Alfréda Radoka, kde si zahrál italského mechanika, na sebe výrazněji upozornil. Díky své práci u filmu se dostal do konfliktu s E. F. Burianem, který film neměl v lásce. Z divadla odešel a v roce 1958 podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov. K divadlu se vracel už víceméně ojediněle. V 50. a 60. letech se naplno rozjela jeho kariéra u filmu. Nebyl jen komediálním hercem. Dokázal bravurně ztvárnit i tragikomické či dokonce dramatické role. V 70. letech se již objevoval převážně v komediálních rolích a to jak ve filmech, tak i v pohádkách a seriálech. Jednalo se o velkého baviče, konferenciéra a hlavně excelentního vypravěče. Vystupoval doslova ve stovkách televizních pořadů a ve filmu a televizi vytvořil přes 150 rolí. Za zmínku stojí mezi jinými pořad Bakaláři a nezapomenutelné konferování silvestrovských estrád. Celá dlouhá léta trpěl těžkým astmatem. Byl silný kuřák a byl také závislý na alkoholu, což jej zdravotně zcela decimovalo. Naposledy stál, resp. seděl před kamerou v květnu 1988 v pořadu ABECEDA. O dva dny později zemřel v Brně. Pohřben je na pražských Olšanských hřbitovech. Vladimír Menšík byl dvakrát ženatý. S první manželkou Věrou měl dvě děti - syna Petra (* 1955) a dceru Vladimíru (* 1957). S druhou manželkou Olgou měl také dvě děti - syna Jana (* 1962) a dceru Martinu (* 1965), která se jako jediná z jeho dětí stala herečkou. Připomínka herce Jeho rodný dům v Ivančicích zdobí pamětní deska. V blízkém Památníku Alfonse Muchy se také nachází stálá výstava Vladimíra Menšíka. 29. dubna 2007 byla slavnostně otevřena Rozhledna Vladimíra Menšíka na Hlíně. V Dolní Polici (část Žandova na Českolipsku) měli Menšíkovi v č.p. 6 řadu let chalupu. V roce 2005 nabídla Olga Menšíková část vybavení z chalupy Vlastivědnému muzeu v České Lípě. Muzeum brzy poté vytvořilo v přízemí hlavní budovy samostatnou místnost, expozice je nazvána Na chalupě u Vladimíra Menšíka. V Brně do roku 2013 existovala kavárna Vladimíra Menšíka, kterou vlastnil jeho syn Petr. Zajímavosti -Vladimír Menšík uměl hrát na piano a mandolínu -Hrál závodně házenou, rekreačně fotbal -Když měl přijít na první zkoušku divadelní hry Těžká Barbora, kterou režíroval Jan Werich, zaspal a Werich mu již druhou šanci nedal. -Tempo Vladimíra Menšíka bylo opravdu hektické, denně dělal až tři besedy společně s několika kolegy, a třeba i dvacetkrát za dva týdny. O prázdninách pak zpravidla točil filmy. Vždy si sebou vozil velké množství léků, některé z nich nebyly ani v tehdejším Československu dostupné. K tomuto hektickému pracovnímu nasazení měl hned několik důvodů: jednak miloval kontakt s lidmi, dále pak finančně podporoval velkou část své rodiny. -10 let byl v KSČ, ale pro pasivitu byl vyloučen, z oficiálních akcí KSČ se mu dařilo "vykrucovat" -Na národního umělce jej navrhl Gustav Husák -Neměl rád natáčení Bakalářů, považoval to za "kouli na noze, která je k uzoufání pravidelná a nudná, kde je sevřen banálním textem" -Raději než Bakaláře měl rád natáčení pořadu Křeslo pro hosta, do kterého si zval především vědce a lékaře. Jakmile byl však nucen zvát i komunistické funkcionáře, snažil se z pořadu vyvázat. Kvůli tomu se pohádal i s tehdejším ředitelem Československé televize - Janem Zelenkou. Účinkování v pořadu se údajně zbavil tak, že na jedno z natáčení přišel opilý. -Jako svého nejoblíbenějšího spisovatele označil Liona Feuchtwangera, dále měl rád např. válečnou literaturu. |
Josef Kemr |
Josef Kemr byl český divadelní, filmový a televizní herec. Život V roce 1942 ukončil obchodní školu v Praze. Poprvé vystupoval v jedenácti letech jako komparsista v představení Polská krev v Divadle na Vinohradech. Tam si ho všiml rozhlasový režisér Přemysl Pražský, který ho začal obsazovat do rozhlasových rolí. Profesionálně se herectví věnoval od osmnácti let, když jeho první angažmá bylo v divadelní společnosti A. Budínské-Červíčkové, kde hrál do roku 1945. V letech 1945-1947 byl v angažmá na Kladně, v sezóně 1947/1948 pak v divadle Akropolis (pozdější Divadlo města Žižkova). V letech 1948-1950 pokračoval v Divadle S. K. Neumanna a v období 1950-1965 v Městských divadlech pražských. Od roku 1965 pak byl členem činohry Národního divadla v Praze. Za svůj život ztvárnil stovky divadelních (76), rozhlasových, filmových (150) a televizních (170) rolí. V roce 1993 získal cenu Thálie za celoživotní dílo. Za svoji roli ve filmu Pevnost (1994) byl nominován na Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Dlouho byl jeho velikým přítelem a kamarádem Rudolf Hrušínský, než však toto přátelství na začátku 90. letech dodnes přesně neznámo proč skončilo. V roce 1989 podepsal petici Několik vět, 25. listopadu téhož roku vystoupil na manifestaci Občanského fóra na Letenské pláni. Byl manželem herečky Evy Foustkové. |
Jiří Sovák |
Označení komediant považoval populární divadelní a filmový herec Jiří Sovák za vyznamenání. Měl vždycky radost, když se někdo smál a sám uměl svůj chytrý humor rozdávat, třebaže tvrdil, že není "čistokrevný komik". V paměti nejširšího publika proto zůstane především jako komediální herec a skvělý vypravěč. Těžko by si dnes někdo představil neurotického revizora na penzi Evžena Humla z Chalupářů, mistra Kroupu z nestárnoucího filmu Marečku, podejte mi pero! či koumavého Bouvarda ze seriálu Byli jednou dva písaři jinak než v podání Jiřího Sováka. Totéž platí i pro docenta Beránka v komiksovém filmu Kdo chce zabít Jessii? či jeho fasádníka v Podskalského komedii Světáci. Nezapomenutelný byl i ve filmu Ať žijí duchové! jako rytíř Brtník z Brtníku či jako kouzelník Vigo z Arabely. Uměl zahrát prakticky všechno, vypadal přirozeně v montérkách jako v obleku, ve fraku či v historickém kostýmu. Vystřihl lehce seriózního úředníka, opilce anebo nevrlého dědka v rádiovce a této tvárnosti režiséři hojně využívali. Jako herec byl Sovák dobrý sólista, ale uměl ctít a nechat vyniknout i své spoluhráče. Je to dobře znát na partnerství s Janem Werichem v Uspořené libře nebo filmu Magnetické vlny léčí. Také s Vlastimilem Brodským toho natočili hodně, až měli strach, aby je nebrali jako Laurela a Hardyho. Rád vzpomínal na Miroslava Horníčka. Spolu v Písařích využili šanci v improvizaci beze zbytku a seriál u diváků zabírá dodnes. A bez Sováka a Josefa Kemra by televizní Chalupáři také nebyli tak populární. Sovák se narodil 27. prosince 1920 v Praze Na Bojišti v rodině hostinského jako Jiří Schmitzer. Sovákem se stal, když přišli Němci, na rozdíl od mnohých se tehdy počeštil. Jeho ženy zůstaly však Schmitzerové, i ta třetí poslední Anna, s níž byl více než 40 let šťastně ženatý. Hoteliérem, jak chtěl tatínek, se nestal, i když se učil na číšníka. Už jako úředník ve spořitelně hrál s ochotníky. Za války krátce studoval na konzervatoři, pak byl nasazen v továrně Walter v Jinonicích. Hrál na Živém jevišti v Rokoku, jezdil s kočovnou společností, také se Zitou Kabátovou, a v roce 1943 odešel do divadla v Třebíči. Po válce si odbyl vojnu v Armádním uměleckém souboru, kde se spřátelil s Horníčkem. Svou "vysokou hereckou školu" absolvoval v Déčku u E. F. Buriana, odkud v roce 1952 přešel na Vinohrady. "Chytil" tu zrovna éru armádního divadla, kdy se na jevišti hlavně střílelo. Potkal se tu ale s Jiřinou Jiráskovou, Vlastou Chramostovou, Brodským. Odehrál ale i pár pěkných rolí v klasice, vzpomínal třeba na pekelníka Ichturiela v Drdových Dalskabátech. Sovák přiznával, že byl "drzej parchant", nelísal se. Pro slovo nikdy daleko nešel a měl kvůli tomu řádku malérů, nejen v kumštu. "Nepřetvařoval se, a když mu někdo neseděl, použil svou smrtící ironii. Tak se choval ke každému, ať to byl ministr, nebo domovnice," vzpomínala jeho žena Andulka, jak jí říkal. V Národním divadle zakotvil Sovák v roce 1966 a na první scéně se vypracoval mezi přední charakterní herce. Odešel po 17 letech kdy mu zranění po autonehodě ztěžovalo divadelní práci. Ze svého ústraní na chalupě ve Stříbrné Skalici se však vracel alespoň na televizní obrazovku. Měl štěstí na režiséry - Martina Friče, Zdeňka Podskalského, Václava Vorlíčka, Oldřicha Lipského a další, se kterými natočil v té době jedny z nejlepších komedií. A přestože občas musel vzít i taková ta "vína - mladá, červená, růžová", snažil se vždycky "postavit figuru, která by na plátně žila". I figurku udělal tak, že si ji divák zapamatoval. Byl skvělý vypravěč, i když to zprvu nebyl "jeho šálek čaje". Začínal s Vladimírem Menšíkem, brzy se mu však vyrovnal. Vystupoval v televizi i na zájezdech a dokud mu zdraví dovolilo, bavil diváky svými bohatýrskými historkami kořeněnými nezaměnitelným "sovákovským" humorem. |
Josef Somr |
český herec. V roce 1956 absolvoval brněnskou JAMU, dva roky hrál v Českém Těšíně, tři roky v brněnském Divadle bratří Mrštíků a čtyři roky v Pardubicích (1961 až 1965). V roce 1965 se stal členem pražského Činoherního klubu a v srpnu roku 1978 přešel do činohry pražského Národního divadla. Zde působil až do roku 2001, kdy angažmá ukončil. V současné době je k vidění ve čtyřech inscenacích Divadla Viola. Desítky postav ztvárnil v televizních inscenacích, před filmovou kamerou debutoval v roce 1964 ve snímku Obžalovaný a o dva roky později vytvořil nezapomenutelnou charakterní roli ve slavném filmu Ostře sledované vlaky. Jeho krásný hlas se často objevuje v rozhlase, kde se podílel například na úspěšném cyklu Pohádky tisíce a jedné noci. V roce 2001 obdržel za hlavní roli v představení The Gin Game v pražském divadle Viola Cenu Thálie. V roce 2005 obdržel z rukou českého prezidenta za svou celoživotní práci medaili Za zásluhy. V roce 1987 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Jeho dlouholetou partnerkou byla herečka Zuzana Šavrdová. V roce 2012 získal Českého lva 2011 za mimořádný přínos pro Českou kinematografii, 29. března 2014 mu byla udělena Cena Thalie za celoživotní činoherní mistrovství. |
Lubomír Lipský |
Lubomír Lipský byl český herec a komik. Život Otec Vilém měl v Pelhřimově cukrárnu s kavárnou, vedl rovněž místní ochotnický soubor Rieger a přesvědčil syny (Lubomír, Oldřich 1924-1986, Dalibor 1930-1947) aby v něm pracovali. Lubomír stál poprvé na jevišti v roce 1935 ve Strakonickém dudákovi. Spolu se svým bratrem Oldřichem a dalšími vrstevníky, jako byl Otomar Krejča nebo Jiří Lír (který byl mimochodem jeho spolužákem ze školy), založili v Pelhřimově ochotnické Dramatické studio mladých. V roce 1945 byl jedním ze zakladatelů Divadla satiry. V letech 1950-1990 byl členem souboru Městských divadel pražských. Od roku 1996 vystupoval v Divadle ABC. Za kamerou stál poprvé v roce 1946, kdy si spolu s bratrem zahráli drobnou roli partyzánů ve válečném snímku V horách duní. Mezi jeho nejznámější televizní i filmové postavy patří děda Potůček z českého televizního seriálu Tři chlapi v chalupě (plus dalších dvou na něj navazujících filmů). Dále rozhlasová a televizní postava popleteného pana Hlustvisiháka nebo postava cirkusového klauna Cibulky z českého filmu Šest medvědů s Cibulkou. Z divadelních rolí lze, mimo jiné, připomenout velice úspěšné divadelní představení Charleyova teta z Divadla ABC, které bylo v roce 1969 převedeno i do podoby televizního filmu. Manželka Věra (roz. Kittlerová) byla tanečnice. Dcera Taťána je překladatelka, syn Lubomír vystudoval FAMU a bratr Oldřich byl režisérem. V roce 2013 obdržel Lubomír Lipský na GRAND Festivalu smíchu cenu Génius smíchu. Lubomír Lipský byl také vášnivý sběratel autogramů slavných z celého světa. |
Josef Hlinomaz |
Josef Hlinomaz byl český herec, novinář, ilustrátor a významný naivní malíř. Za svůj život si v na divadle, v televizi a zejména ve filmu zahrál na desítky rolí, v převážné většině případů se jednalo o menší role či o vedlejší role, nebo o role epizodní. Nicméně jeho neobyčejně zemitý a osobitý umělecký projev i charakteristický herecký styl ho předurčoval zejména pro role komické ba přímo parodické. Nezapomenutelná zůstává, mimo jiné, jeho výrazná roje smradlavého Grimpa v divadelním představení v Brdečkově muzikálovém kusu Limonádový Joe aneb koňská opera, kterou si pak vskutku originálním způsobem zopakoval i ve světoznámém stejnojmenném filmu (trojici filmových padouchů s ním tehdy ztvárnili Waldemar Matuška a Karel Effa). Ztvárnil mnoho podobných rázovitých postav z lidu, zahrál si i v oblíbeném televizním seriálu Chalupáři a v dalších televizních filmech. Je také velmi dobře znám coby vynikající a velice osobitý naivní malíř, kde ztvárňoval často náměty ze světa divadla, varieté, cirkusu a umění vůbec. Jeho naivistické obrazy jsou dnes ozdobou nejedné renomované galerie. Jednu z největších sbírek obrazů Josefa Hlinomaze údajně vlastní Severočeská galerie v Litoměřicích, která se na sbírání obrazů různých naivních umělců specializuje již po mnoho let. Narodil se v rodině hudebního skladatele a pedagoga Václava Hlinomaze. Mládí strávil v Dobříši, kde studoval gymnázium a ochotnicky hrál divadlo. Po svém tatínkovi zdědil výrazné umělecké vlohy hudební, herecké i výtvarné. Po maturitě nejprve dva roky studoval malířství na uměleckoprůmyslové škole, ale po neshodách s tamnějšími pedagogy raději přešel studovat na na studium herectví na státní konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1940. |
František Filipovský |
František Filipovský se narodil v roce 1907 v Přelouči. Jako syn skladatele hrál na několik na několik hudebních nástrojů a dokonce zpíval ve sboru. V letech 1931-1938 byl členem Osvobozeného divadla a od roku 1945 až do roku 1992 členem pražského Národního divadla, ve kterém si zahrál desítky roli, např. ve hrách Misantrop (Klitandr), Hrátky s čertem (Karborund), Oresteia (Druhý stařec), Lesní panna (Kapoun), Revisor (Ivan Kuzmič Špekin), Maryša (soudní sluha), Lucerna (Zima), Anna proletářka (Rudolf Bechyně), Don Juan (Chudák), Cyrano z Bergeracu (Dotěrný muž), Střílej oběma rukama (Jáchym), Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (Starý Mareš) atd. František Filipovský se však nejvíce proslavil v televizi a ve filmu, kde se objevoval již od 30. let, nejprve jako komik a také v rolích studentů. Později působil v rozhlase a vystupoval v estrádách. Z více než stovky filmů, ve kterých si zahrál můžeme jmenovat např. ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA (1938), CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939), CÍSAŘŮV PEKAŘ A PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951), DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956), HRÁTKY S ČERTEM (1956), ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ DRAHOUŠKU, (1970), DÍVKA NA KOŠTĚTI (1972), MAREČKU, PODEJTE MI PERO (1976). V roce 1977 si zahrál roli dědy Lišky v komedii režiséra Václava Vorlíčka COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENAT.Děti si jej mohou pamatovat např. jako krále z pohádky HONZA MÁLEM KRÁLEM (1976). Jako pan Valerián se objevil v úspěšných filmech "o básnících"rež. Dušana Kleina. František Filipovský byl nejen vynikající herec ale také jeden z nejlepších českých dabérů.Svůj hlas nejčastěji propůjčoval skvělému francouzskému herci a komikovi Louis de Funésovi a to např. ve filmech "o četnících" (ČETNÍK ZE ST. TROPEZ, ČETNÍK A MIMOZEMŠŤANÉ, ČETNÍK V NEW YORKU atd.) Ve velice slavné ruské pohádce MRAZÍK jsme jeho hlas mohli slyšet z úst Baby Jagy (Georgi Millyar).Na jeho počest se každoročně uděluje Cena Františka Filipovského za dabing. |
Miloš Kopecký |
Národní umělec Miloš Kopecký byl český divadelní a filmový herec. Od roku 1966 do roku 1991 byl ve stálém angažmá v Divadle na Vinohradech. Narodil se do rodiny otci Vladimíru Kopeckému, majiteli kožešnictví, a matce Martě Kopecké (rozené Grimmové), jež byla modelkou a před svatbou se vyučila kloboučnicí. Jeho matka byla židovského původu a zemřela v Osvětimi. 15. srpna 1944 se ocitl v nacistickém pracovním táboře kvůli svému židovskému původu i Miloš Kopecký. Začínal ve Větrníku, následovalo Divadlo satiry a pak činohra Národního divadla. Poté, co se pro jeho opilost nedohrálo představení, odešel do Realistického divadla, hrál v Městských divadlech pražských. Krátce byl i členem KSČ, v roce 1954 byl vyloučen. Opět hrál v Divadle ABC, dva roky v karlínském hudebním divadle a v roce 1965 nastoupil do angažmá Divadla na Vinohradech. Vystupoval často ve filmu i v televizi, většinou hrál komediální padoušské postavy. Nezapomenutelné jsou jeho postavy zlotřilého královského rádce (Pyšná princezna), pistolníka Hoga Foga (Limonádový Joe), Barona Prášila (Baron Prášil), polního kuráta Katze (Dobrý voják Švejk), pana Petra Voka z Rožmberka (Svatby pana Voka), Jana Lucemburského (Slasti otce vlasti), Dr. Štrosmajera (Nemocnice na kraji města) a mnoho jiných drobných i větších postav. Počátkem osmdesátých let moderoval protiemigrantský a prorežimní seriál Československé televize Krok do neznáma. Objevný byl jeho Harpagon v Molierově Lakomci, kterého nehrál jako uslintaného shrbeného stařečka (jako většina ostatních herců), nýbrž jako plnokrevného muže v nejlepších letech, který sice trpí stihomamem, ale jde cílevědomě a nemilosrdně za svými cíli. Jednou z jeho posledních velkých rolí na divadle byl Shakespearův Richard III. Aby si za války jeho otec Vladimír Kopecký uchoval živnost, dal se se svojí manželkou rozvést. Miloš Kopecký o tom později v knize Já napsal: "Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít." Tato hrůza z dětství provázela Kopeckého celý život a stála u vzniku jeho maniodepresivní psychózy. V roce 1945 se poprvé oženil se Stelou Zázvorkovou, se kterou měl dceru Janu. Další manželkou byla Kateřina Soukupová (řidička tramvaje) a následovalo sedm let života u Mileny Le Breux a románek s Věrou Chytilovou. Třetí manželkou byla Jana Lichtenbergová a poslední v roce 1966 tanečnice Jana Křečková. Miloš Kopecký byl známý svou averzí k žárlivosti, svými milenkami se netajil ani před svou zákonitou manželkou. Trpěl maniodepresivní psychózou. Při atacích této nemoci se hlavně opíral o svou poslední choť. Miloval šachy, hrával je především se svým přítelem Josefem Bedrnou. Mezi jeho další herecké kolegy a hlavní přátele patřili Miroslav Horníček, Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský a Jiří Kodet. Ovšem stejně dobře jako přátele uměl si dělat i nepřátele, kterých měl také dost. Dále se zajímal o politiku, filozofii a miloval psaní dopisů. Dne 5. května 1987 vystoupil Miloš Kopecký na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze. Pan herec Miloš Kopecký, tehdy již národní umělec, se stal prvním umělcem v socialistickém Československu, který se odhodlal říci nahlas komunistům v čele strany a státu, aby odešli z funkcí. Stalo se tak už dva a půl roku před pádem režimu, kdy se ještě většina ostatních Čechů a Slováků bála vyjádřit svobodně názor. Nahrávku se tehdy podařilo zachránit a dopravit do mnichovského rádia RFE. |
Jan Libíček |
Jan Libíček se narodil v Hané ve Zlíně 28. 9. 1931, zde se také vyučil zámečníkem. Vrozené vlohy k herectví začal realizovat již během doby učení. Po absolvování učňovské školy pracoval cca jeden rok v Ostravském strojírenském podniku. Poté odešel do Prahy, kde si doplnil vzdělání a udělal maturitu na večerní škole. Na základě požadovaného vzdělání, si mohl podat přihlášku na DAMU. Projevem hereckého talentu si získal na DAMU obdiv. Účinkoval taktéž v několika pražských divadlech. Kde se potkal Janem Grossmanem. Bohužel po pěti semestrech studia byl vyloučen a jejich cesty se rozdělily. V další životní etapě dostal předvolání na vojnu. Absolvoval vojenskou základní službu v Armádním uměleckém souboru. Po návratu do civilu jezdil u Vesnického divadla se sídlem v Praze po začouzených sálech hospod a kulturních zřízeních, spokojen však nebyl. Proto uvítal nabídku vrátit se do rodného Zlína. Přijal angažmá v Gottwaldově divadle pracujících, kde začal už profesionálně hrát především v komediálních rolích. Začal se také částečně věnovat konferenciérské aktivitě, přesto, že nebyl klasický bavič. Získal si rychle u širšího obecenstva velkou oblibu. Také hostoval i v dalších divadelních souborech. Vytvářel role charakteru dobráků, nešikovných postaviček a drobných podvodníčků z různého prostředí. V padesátých letech uzavřel Jan Libíček manželství a vyženil dvě dcery. Stal se pro ně znamenitým otcem. Nikdy nevyhledával velkou společnost, byl spíše uzavřenější povahy a nikdy nemluvil o svém soukromí. Přitom poloha projevu povahy byla ke všem velmi přátelská. Rád holdoval dobrému jídlu a pivu. Opětovné setkání s Janem Grossmanem z pražského Divadla Na zábradlí, bylo pro Jana Libíčka osudové. Nabídka, kterou dostal, se neodmítá. V pražském divadle byl obsazen do hlavní role ve hře KRÁL UBU a nezklamal, povedlo se přesvědčit pochybovače, že umí a to velice přesvědčivě. Počala jeho hvězdná dráha. Tím se mu otevřela cesta k filmu. Začal být populární zejména jako filmový a televizní herec. Jeho nezapomenutelné role, které ztvárnil ve filmech, dnes již klenoty českého filmu jsou toho dokladem. KRÁL UBU (TV FILM) SVĚTÁCI , FARÁŘŮV KONEC, BYL JEDNOU JEDEN DŮM (TV SERIÁL), HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO (TV SERIÁL), ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU, PANE, VY JSTE VDOVA a jiné. To vypovídá o herecké mimořádné kvalitě Jana Libíčka samo za sebe. Vždy se uměl na roli perfektně připravit a nevynechal jediné představení. Vzhledem ke korpulentní postavě byl bohužel Jan Libíček vystaven historkám o neuvěřitelném apetitu, které o něm kolovaly. Co bylo pravdou, věděl jen on. Faktem zůstává, že nedbal o své zdraví, protože měl neuvěřitelnou obavu z doktorů. Přitom si neustále na své zdraví stěžoval a trpěl stavy mrzutosti. Přesto všechno nejvíc vyhledával čas, který věnoval své rodině, kterou nade vše miloval. Nikdy se mu nesplnil celoživotní sen, zahrát si vážnou a dějově hlubší roli ve filmu, byl obsazován především jako komik. Měl také rád činnosti, které nesouviseli s filmem. Byl docela zdatným sportovcem. Vzhledem k fyzickým přednostem byl dobrým hráčem klubu zlínských házenkářů, ale brzo musel pro nedostatek času svoje členství ukončit. Vždy když se vracel do rodného města, neopomenul navštívit házenkářské zápasy. Byl také proslulý svým koníčkem houbařením, které velice rád vyhledával ve svém volnu. Při natáčení posledního filmu v roli vodníka Aloise v komedii JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA ANEB KONEC VODNÍKŮ V ČECHÁCH se mu velice přitížilo a upadnul do bezvědomí. Bohužel při převozu dne 24. 5. 1974 do nemocnice zemřel. Během svého života stihl ztvárnit role ve více než 40 filmech, převážně komediích. Nezapomenutelný herec malých rolí. Bydlel v Praze 4 na sídlišti Novodvorská |
Jan Tříska |
Jan Tříska byl významný český filmový, divadelní a televizní herec, který se prosadil také v Hollywoodu. Narodil se 4. listopadu 1936 v Praze. Jeho manželkou byla herečka Karla Chadimová. Společně mají dvě dcery, Karlu a Janu Třískovy. Tříska v mládí toužil po tom, stát se profesionálním tanečníkem. Na hereckou dráhu jej přivedl herec Karel Höger, který jej slyšel recitovat. Jeho přednesem byl tak uchvácen, že mu doporučil zkusit štěstí jako herec, což se ukázalo, jako šťastná volba. Jan Tříska žil do své smrti trvale v Los Angeles, v letě občas navtěvoval Českou republiku. 1955-1977 - Studium a divadlo Ve svých 19 letech nastoupil na pražskou DAMU, kde studoval v letech 1955-1959. Již během studií hrál na scéně Národního divadla. Po ukončení DAMU se stal nejmladším členem činohry Národního divadla. V roce 1966 mění své angažmá a odchází do Krejčova Divadla za branou. Po zániku divadla hostuje na Kladně. V letech 1974-1977 pak hraje na prknech Městských divadel pražských. 1968-1982 - Založení rodiny a emigrace V roce 1968 Tříska podepisuje provolání Dva tisíce slov, čímž se dostává na černou listinu herců. Jeho dobrým přítelem byl tehdy budoucí prezident Václav Havel, který mu dokonce šel za svědka na svatbě s herečkou Karlou Chadimovou. V roce 1969 se jim narodila dcera Karla a o 4 roky později dcera Jana. Celých 9 let společně se svojí ženou čekali na změnu režimu. V roce 1977 komunisté zavřeli Václava Havla a Jan se rozhodl se svoji rodinou emigrovat. Získávají výjezdní doložku a kupují si 14 denní zájezd na Kypr. Aby nevzbudili podezření, na cestu si berou jen letní oblečení typické pro dovolenou v této destinaci. Odtud cestují do Kanady, kde mají příbuzné a následně míří do USA, nejdříve zakotví v New Yorku. |
Radovan Lukavský |
Radovan Lukavský byl jednou z nejvýraznějších osobností našeho hereckého umění, filmový, televizní a hlavně divadelní herec. Radovan Lukavský se narodil do herecké rodiny. Jeho matka, ochotnická herečka Marie Lukavská, vedla svého syna od malička ke křesťanství, proto se chtěl Radovan v mládí stát knězem, později pak chtěl být profesorem češtiny a fransouzštiny a se studenty chtěl dělat divadlo. Za 2. světové války, během Lukavského studia ve druhém ročníku filozofické fakulty, zavřeli Němci vysoké školy. Lukavský pracoval jako telegrafista na nádraží v Českém Brodě. Začal uvažovat o studiu na herecké konzervatoři, neboť střední školy zavřené nebyly. Studium sice začal, ale byl nuceně nasazen v Německu. Po skončení války dostudoval jak filozofickou fakultu, tak i hereckou konzervatoř. Radovan Lukavský se podílel se na založení divadla DISK. Do roku 1957 působil v Městském divadle na Vinohradech a v Městských divadlech pražských, poté se stal členem činohry Národního divadla. Jako herec proslul Radovan Lukavský především dokonalým hlasovým projevem. Významná byla Lukavského pedagogická činnost, když jako profesor působil na herecké konzervatoři, DAMU i FAMU. |
Martin Růžek |
Martin Růžek, vlastním jménem Erhard Martin, byl český herec, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze.Hrál v ochotnickém divadélku Čin a s kolegy tohoto divadélka založil ochotnický soubor DTvář. Po jeho rozpadu přešel do divadla ROKOKO.Po uzavření divadel v roce 1944 pracoval v průmyslu.Po druhé sv. válce hrál např. v Mladé Boleslavi,Českých Budějovicích v Národním divadle v Brně, v divadle na Vinohradech a od roku 1963 v Národním divadle v Praze,kde byl krátkou dobu šéfem činohry. Jako začátečník hrál v komických rolích,později dostával záporné role. Byl to vynikající vyprávěč. Z jeho filmografie si můžeme zapamatovat např. Kazisvěta z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele nebo např. pana domácího z tv.seriálu Hříšní lidé města pražského z dílu Pěnička a Paraplíčko, ze Zlé krve,Dnes v jednom domě,Adéla ještě nevečeřela, Okres na severu,Třicet případů majora Zemana z dílu Krádež sladkého,kde ztvárnil postavu díky alkoholu odvrženého doktora).Jeho první manželkou byla pěvkyně Jana Palivcová. Z druhého manželství má nevlastního syna,který se,ale nevěnuje herectví.Se svojí druhou manželkou a synem manželky z prvního manželství žil v ulici Psohlavců na sídlišti Novodvorská v Praze 4 17. listopadu 1989 vystoupil jako řečník na Letenském náměstí. |
Josef Abrhám |
Josef Abrhám se narodil 14. prosince 1939 ve Zlíně. Po dvou letech studia herectví na VŠMU v Bratislavě přešel na pražskou DAMU, kde absolvoval v roce 1962. Začínal v Divadle na Vinohradech, v téže době hostoval i na scéně Národního divadla. Po ukončení vojenské služby nastoupil do vznikajícího Činoherního klubu, se kterým je spjata stěžejní etapa jeho divadelní kariéry. Roku 1992 přijal angažmá v Národním divadle, nicméně po dvou letech odešel z divadla natrvalo. Poprvé se před kamerou objevil ve třetím ročníku DAMU v černobílé moralitce Strop (1961) - absolventského filmu Věry Chytilové. Současně natočil malou roli v detektivce Vladimíra Čecha Kde alibi nestačí. Další rok mu přinesl už velké příležitosti - rozsáhlou úlohu milovníka v Brynychově Neschovávejte se, když prší a drobnou postavu Datla v Transportu z ráje. Náročná, nicméně příjemná byla spolupráce s Jaromilem Jirešem na Křiku. Tady už jako mladý herec prokázal, že vládne širokým talentem, schopen vdechnout život protikladným postavám. A pak už to šlo ráz na ráz. Ztvárnil řadu krásných úloh ve filmech 60. a 70. let: např. Velká cesta (režie Jurij Ozerov, 1962), Každý den odvahu (režie Evald Schorm, 1964), Dita Saxová (režie Antonín Moskalyk, 1967), Pension pro svobodné pány (režie Jiří Krejčík, 1967), Partie krásného dragouna (režie Jiří Sequens, 1970), Holka na zabití (režie Juraj Herz, 1975). V roce 1976 natočil epizodní roli v komedii dvojice Smoljak - Svěrák Marečku, podejte mi pero! S ní přišel zásadní obrat, neboť tito tvůrci rozpoznali Abrhámův smysl pro humor a začali ho obsazovat do svých komedií - Kulový blesk (1978) a Vrchní, prchni! Často jej obsazuje do svých filmů také režisér Jiří Menzel. Poprvé to bylo v adaptaci Vančury Konec starých časů (1989), poté ve snímku Žebrácká opera (1991) nebo do filmu Obsluhoval jsem anglického krále (2006). Získal Českého lva 1993 za nejlepší mužský herecký výkon roku ve filmu Jana Hřebejka Šakalí léta. Z dalších filmů: Andělské oči (režie Dušan Klein, 1994), komedie Stůj, nebo se netrefím (režie Jiří Chlumský, 1998), Všichni mojí blízcí (režie Matěj Mináč, 1999), Návrat ztraceného ráje (režie Vojtěch Jasný, 1999), Pánská jízda (režie Martin Kotík, 2004) a Hřebejkova Kráska v nesnázích (2006). Šťastnou ruku měl Josef Abrhám i při volbě televizních seriálů: jeho primář Blažej v legendárním seriálu Nemocnice na kraji města mu přinesl celonárodní věhlas. V několika titulech se setkal i se svou ženou Libuší Šafránkovou, např. v seriálu Náves. Navzdory hereckému mistrovství nepodléhal Josef Abrhám nikdy hvězdným návykům, sporadicky poskytuje rozhovory a nerad se předvádí na veřejnosti. |
Luděk Munzar |
Manžel herečky Jany Hlaváčové, otec herečky Barbory Munzarové. Dětství prožil Luděk Munzar ve Smiřicích u Hradce Králové, proto se vracel spíše do Východních než do Jižních Čech. Vystudoval Vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové a chtěl být vojenským letcem, kterým se k lítosti jeho otce nestal, protože druhou jeho velkou láskou bylo divadlo, které začal hrát za studií v mládežnickém souboru Mladá scéna v Hradci Králové. V letech 1952-56 studoval herectví na DAMU u profesora Vejražky. Po sezóně v Mladé Boleslavi (1956-57) byl angažován do činohry Národního divadla. Byl nazýván "hercem básníků", zejména Františka Hrubína, se kterým kamarádil - Jirka (Srpnová neděle), Mirek (Křišťálová noc). S lidským i uměleckým dozráváním se jeho postavy stávaly psychicky komplikovanější jako Leone Glembay (Krleža: Páni Glembayové) a dokonce zvrácené a zločinné jako Arturo Ui (Bertold Brecht. Zadržitelný vzestup Artura Uie). Z dalších rolí je třeba jmenovat Merkucio (William Shakespeare: Romeo a Julie), Fram Rice (John Osborn: Komik), Jarl Skule (Henrik Ibsen: Nápadníci trůnu), Švanda (J.K.Tyl: Strakonický dudák), Bláha (Ladislav Stroupežnický: Naši furianti). V roce 1989 režíroval v Národním divadle hru Jamese Goldmana Lev v zimě, kde si zahrál hlavní roli Jindřicha II. V roce 1990 Luděk Munzar spolu se svou ženou Janou Hlaváčovou opustili Národní divadlo, protože jejich představy o smyslu, poslání a hlavně práci na naší první scéně byly jiné, než nového vedení a začali jezdit s pořadem "S vůní šminek a benzínu" po českých městech, se kterým měli více než 350 vystoupení. Luděk Munzar pak krátký čas podnikal v automobilových službách. Třebaže jako podnikatel neuspěl, do divadla se, k velké škodě diváků, jako herec již nevrátil. V Divadle Na Vinohradech ještě režíroval v roce 2001 hru Christophera Frye Dáma není k pálení a v roce 2004 hru Smíšené pocity - viz článek iŽurnál. Luděk Munzar napsal knihu "...když jsem to slíbil" o slibu daném tatínkovi, že bude pilotem, která vyšla v roce 1998 v nakladatelství HAK. |
Eduard Cupák |
Eduard Cupák se narodil 10.března 1932 v zajištěné brněnské rodině Václava a Antonie Cupákových. Malý Eduard nikdy nepoznal existenční útrapy. Do klidného dětského světa malého Edy krutě zasáhla válka.Nacisté kvůli tisknutí falešných potravinových listků zatkli a v roce 1942 popravili jeho otce a babičku. Eduard zůstal sám s matkou. Ta ho začala brát do divadelního světa,který ho naprosto uchvátil.Sám si doma zaranžoval vlastní scénu, mamince klidně zabavil záclony a když potřeboval do Romea a Julie katafalk, bez rozpaků použil sousedův prasečí chlívek. Nebylo proto velkým překvapením, když se patnáctiletý Eduard Cupák v roce 1947 přihlásil do prvního ročníku dramatického oddělení Státní hudební a dramatické konzervatoře v Brně(v roce 1949 přejmenováno na Jamu). Eda už od prvního okamžiku mezi svými spolužáky vynikal.Od druhého ročníku už hostoval v brněnském Státním divadle. V květnu 1951, těsně před závěrečnými zkouškami, byl Cupák veřejně odsouzen za homosexualní orientaci a potrestán.Kárná komise složená z jeho spolužáků(záviděla mu talent i úspěchy)rozhodla, že musí školu opustit bez možností angažmá. Od toho okamžiku měl Eduard povolen vstup do divadla pouze jako platící divák a hrozila mu práce v těžkém průmyslu. Ze zoufalé situace vytáhnul mladého herce režisér Václav Krška (také gay), který slíbil,že ho obsadí do připravovaného filmu Mladá léta. Při kamerových zkouškách Cupák ohromil Kršku i celý filmový štáb natolik, že místo vedlejší role dostal hlavní roli Aloise Jiráska. Stěžejní role hrál i v dalších Krškových filmech Měsíc nad řekou a Stříbrný vítr. Jako Vilík Roškot a Jan Ratkin se stal Cupák symbolem romanticky zasněného dospívajícího chlapce a rozevlátého mladíka. V šedesátých letech se seznámil s o čtyři roky mladším technickým uředníkem ČKD Václavem Květem. Květ se stal jeho celoživotním partnerem. Společně koupily zříceninu starého mlýna u Velkých Popovic,který se stal Cupákovou celoživotní vášní. Zchátralou ruinu během dvou let nádherně zrekonstruovali. Na stavební úpravy padl všechen volný čas. Eduard v té době odmítal pracovní nabídky, které by mu narušovaly volné víkendy. Hlavní uplatnění našel v televizi, kde hrál průměrně v pěti až šesti televizních inscenacích ročně. Za normalizace se situace příliš nezměnila. Eduard Cupák hrál hlavně v podřadných detektivkách, ale i těmto rolím dokázal vdechnout prvek tajemnosti a dodat jim punc přesvědčivosti. S přibývajícími lety se jeho utočištěm stal také rozhlas,kde mohl naplno uplatnit svůj podmanivý hlas disponující nepřebernou škálu výrazových prostředků. O jeho hlase se mluvilo v superlativech a jak virtuozně s ním uměl zacházet. Herec Jan Kanyza o něm řekl:"Byl to profesionál, mistr před mikrofonem, v rozhlase i v dabingu. Měl velké charizma, které tu zůstává i když on tu už s námi není. Přátelství a přátelé pro něj byli vším. Byl to rytíř čistého a upřímného ducha v době, která takovým vlastnostem vůbec nepřála".To mluví za vše. Velmi miloval svou chalupu,psy a poslouchání rozhlasu. Jeho největším zlozvykem bylo kouření, vykouřil 60 i více cigaret denně. Mezi své přátelé řadil herečku Irenu Kačírkovou a obdivoval hereckého kolegu Václava Vosku. Téměř dvacet let trpěl Eduard Cupák plicními problémy, ale teprve začátkem devadesátých let se tyto potíže spojené z rozedmou plic projevily naplno. Zdravotní indispozice mu přesto dovolovaly pracovat alespon'v rozhlase a dabingu. V roce 1994 krátce před Vánocemi zkolaboval a celý následující rok nepracoval. Musel také prodat milovaný mlýn, který mu systematicky vykrádali zloději. Zhroutil se mu tak sen, že v něm bude na penzi žít s Václavem natrvalo. Infuze, na které pravidelně docházel postupně přestaly pomáhat, dokonce ani osobně nemohl převzít v Přelouči cenu za dabing. Začátkem roku 1996 se jeho stav rapidně zhoršil, v Motole mu museli provést tracheotomii, od té doby nemohl mluvit, mohl jenom psát. Situace se nadále komplikovala, nakonec ho při životě držely umělé plíce. Eduard Cupák zemřel 23.června 1996 v pouhých 64 letech. Pohřeb se konal na začátku prázdnin v nabitém sále strašnického krematoria |
Josef Vinklář |
Josef Vinklář se narodil v roce 1930 v Podůlší. Již v dětských letech hrával v Dismanově rozhlasovém souboru. Nejprve působil v Divadle satiry kde se objevil mj. jako Černoch ve hře Cirkus plechový. V letech 1946-1948 hrál v Divadle Voskovce a Wericha. Krátce pak působil v pardubickém Východočeském divadle (1948-1950). Od roku 1950 až do roku 1983 ho diváci mohli vidět v divadle Z. Nejedlého v Praze. Objevil se zde např. ve hrách Romeo a Julie (Romeo) nebo Bratři Karamazovi (Smerďakov). Poté přešel do Národního divadla kde působí dodnes. Z mnoha rolí které Josef Vinklář na prknech tohoto divadla odehrál můžeme jmenovat mj. Ivana ve hře Lucerna, Petra Dubského ve hře Naši furianti či Jana Rudolfa Trčka v Bloudění. Do diváckého podvědomí se však nejvíce zapsal díky svým filmovým a hlavně seriálovým rolím. Objevil se v takových seriálech jako Nemocnice na kraji města (1977), Sanitka (1984), Život na zámku (1995),Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (2003) nebo Náměstíčko (2003). Z filmů jmenujme např. Hop a je tu lidoop (1977), Pod jezevčí skalou (1978), Anděl s ďáblem v těle (1983) atd. Zahrál si i v několika velice známých a oblíbených pohádkách, např. Hrátky s čertem (1956) nebo Princezna se zlatou hvězdou (1959). Josef Vinklář má dva syny a byl dvakrát ženatý. Nejprve s herečkou Janou Dítětovou a později s herečkou a spisovatelkou Ivankou Devátou. V úterý 18. září 2007 ve věku 76 let podlehl vážné nemoci. |
Radoslav Brzobohatý |
Radoslav Brzobohatý byl český herec a divadelní podnikatel, známý z filmů Atentát, Všichni dobří rodáci, Sněženky a machři, Ucho, Pěnička a paraplíčko a z dalších. Objevil se také v seriálech 30 případů majora Zemana, F. L. Věk nebo Ulice a také z pohádky Princ a Večernice, kde hrál zlého čaroděje Mrakomora. Dětství prožil v Jarcové na Valašsku, kde se po válce usídlila jeho rodina. Po vyloučení z gymnázia ve Valašském Meziříčí se vyučil mechanikem pletařských strojů v Krnově. V roce 1954 vystudoval DAMU, působil v oblastních divadlech, mimo jiné v Příbrami, Mostě, Olomouci. V roce 1962 přichází do Prahy, kde nastupuje do angažmá v Divadle S. K. Neumanna v Libni. Od roku 1967 byl členem Divadla na Vinohradech, kde strávil více jak 30 let. Z vinohradského divadla odešel až v roce 2000 po delším období, kdy nebyl obsazován do velkých rolí. S divadlem chtěl údajně skončit, jeho žena mu to však rozmluvila. Zkusil to tedy v Karlínském hudebním divadle, kde exceloval v roli Řeka Zorby. V roce 2004 pak spolu s manželkou založili Divadlo Radka Brzobohatého, na jehož prknech se například ve hře Dva na smetišti sešel se synem Ondřejem Brzobohatým. Radoslav Brzobohatý trpěl kardiovaskulárními problémy, zemřel 12. září 2012 v Praze v IKEM na prasklé aneurysma břišní aorty, pouhý den před svými 80. narozeninami. Celý život náruživě kouřil, sám říkával, že s tímto zlozvykem nemůže nic udělat. Den po jeho smrti, při příležitosti nedožitého jubilea, mu byla věnována premiéra filmu Ve stínu, ačkoliv ve filmu nehraje. Osobní život Jeho první ženou byla herečka Jarmila Kolářová, se kterou měl dceru Radanu a od ní vnuka Josefa. Jeho druhou ženou byla Jiřina Bohdalová, svazek však po dvanácti letech skončil rozvodem. S Hanou Gregorovou žil od roku 1981. Jeho žena přivedla do manželství svoji dceru Rolu, narodil se jim syn Ondřej Brzobohatý. Radoslav Brzobohatý zemřel náhle 12. září 2012 v Praze, jeden den před svými osmdesátýmy narozeninami. |